RECENZE FILMU

Ve chvíli, kdy už herec zestárne natolik, že nemůže po přibarvení vlasů hrát sebe samého ve dvaceti letech, přestává veškerá legrace. A Brad Pitt se do této ligy (ne bez průpravy) očividně přesouvá právě nyní. Je proto načase zabydlet se v dramatech a "filmech pro ceny", abychom si na něj jako na třetí generaci pomalu začali zvykat. V Moneyballu sice ještě nehraje dědečka, zato ale "vychovává" tlupu baseballistů.

Moneyball vzniknul pro ceny stejným způsobem jako vloni Fighter a Králova řeč, tudíž si z něj ve výsledku odneseme velmi podobný dojem. Tedy dojem "snímku, jehož kvality nejde neocenit, ale není snadné mu propadnout".
Režisér Bennett Miller si vytipoval nejpůsobivější momentky ze všech sportovních dramat, které zkombinoval tak, aby herecké výkony, scénář, kamera a hudba vypadaly co nejoscarověji. Ve výsledku Brad Pitt třetinu času sedí v prázdné tělocvičně a zadumaně kouká do země, protože je to působivé, během další třetiny dialogových scén se něčím cpe, protože pak víc vynikne jeho mimika a gestikulace (Oscar alert!), a poslední třetina, věnovaná samozřejmě baseballu, je nasnímaná hezky akademicky, využívány jsou "archivní záběry", což dodává filmu reálné vyznění, ale nijak se nedere na povrch, aby nám bylo jasné, že o sport tu nejde (protože moc vyhraněné žánry nemají Akademici v lásce).

Vypočítavost celého projektu je jasná a neskrývaná, Miller má tedy problém přesvědčit nás o jeho upřímnosti a důležitosti myšlenky, jíž tak vehementně prosazuje.
Brad Pitt tu coby manažer podfinancovaného týmu (ubohých čtyřicet milionů dolarů ročně - chudáci) řeší nekonečné odcházení nadějných hráčů na lépe placené pozice. Jednoho dne narazí na Jonaha Hilla, který mu předvede systém tabulek a grafů, díky nimž je možné objevit podceňované, tudíž levné, ale zároveň velmi nadějné hráče.
Dají to dohromady, nikdo jim nevěří, bla bla bla... však víte, jak to musí dopadnout.
Neobvyklé je, že za "hodné" tu jsou ti, co propagují čísla oproti osobnímu přístupu, což se dá považovat za opak běžného pojetí filmového "dobra", to ale scenáristé Aaron Sorkin a Steven Zaillian (podle knihy Michaela Lewise inspirované skutečnými událostmi) řeší i postupným (a nenápadným) sbližováním Pitta s hráči, které se neslučuje s jeho osobními pravidly. Navíc nadhazují, že takový přístup, oprošťující se od osobních sympatií a povrchních "kladů", je nejvíc fér. A nezapomínají neustále vykřikovat, že hrdinové mají málo peněz (jako by neschopnost sehnat sponzory po dvaceti vítězstvích v řadě byla ctnost).

Aarona Sorkina, jehož jméno zřejmě láká víc než Millerovo, poznáme nekonečnou užvaněností scénáře, kdy si zřejmě herci musí mimo záběr mastit čelistní panty, aby to tempo dialogů zvládali. Stejně jako u Social Network se postavy rády pouštějí do odborné hantýrky, které stejně tak nerozumím. Zajímavé je, že zatímco v Networku jsem s tím neměl problém, zde jsem se neustále ztrácel a nechápal, co se teď vlastně stalo. Přitom zvratů je tu zásadně méně - a nosné myšlenky bývají velmi důsledně opakovány. Nepodařilo se mi rozluštit, proč na mě Moneyball působil o tolik méně stravitelně. Možná je to režií?
Miller, který má na kontě pouze Capoteho s Philip Seymoure Hoffmanem v čele, tu na jednu stranu vystupuje velmi sebejistě a snaží se vyvolat dojem režiséra s pevnou rukou (a věřím mu to víc než Eastwoodovi u Invicta), ale nemá žádné nápady a jeho styl se tak chtě nechtě obejde bez překvapení na jakékoliv úrovni.

To samé platí o hercích. Že Brad Pitt umí hrát, víme už docela dlouho. Moneyball jakožto reklama na něj je tedy poměrně neužitečný. Řekl bych proto, že si krade film pro sebe zbytečně, to by tu ale musela být ještě nějaká jiná postava s potenciálem vzbudit zájem. Hoffmanova role se ale pohybuje na hranici rozsáhlejšího camea a Hillova postava je velmi čitelná a nemá kam růst.
Celý zdejší vesmír se proto točí kolem Pittova charakteru a všichni na place si to očividně uvědomují. Rozhodně to není vyloženě špatně, jen nevím, jestli velmi pomalý vývoj tohohle zakomplexovaného trenéra stačí jako jediná náplň tak dlouhého filmu. Krátká interakce s dcerou ani pár flashbacků mi nedovolily hlavního hrdinu pořádně poznat a do samotného konce pro mě zůstává týpkem, co se chce vypořádat s minulostí a nedělá mu problém riskovat všechno. A na to filmaři nepotřebovali dvě hodiny.

Moneybal je dobrý, dokonce přímo nadprůměrný film - nemá smysl chodit kolem horké kaše a snažit se to vyvracet. Jen je dobrý takovým tím nudným, oscarovým způsobem, kdy sice víme, že ten "tenhle klíč určitě odemkne zámek", jen nemáme důvod chtít se skrz ty dveře dostat.
Vynikající herecké obsazení, schopná režie a oscarový scenárista zosnovali jasný tah na branku. Všichni to jsou dobří filmaři, proto vzniknul dobrý snímek, který může pomýšlet na ocenění hned v několika kategoriích. Vzhledem k tomu, že s tímto záměrem vzniknul, není snadné hledat konstruktivní námitky. Snad jen, že v takovém případě může být problém diváky oslovit a zaujmout, když tu vlastně hrají druhé housle.