Tenhle film jsem odkládala až příliš dlouho, ale jsem ráda, že jsem to udělala. Mohla jsem si to tak vychutnat v celé jeho kráse, bez rušivých elementů. Rozhodně je to film, který za to stojí. Takže, směle do toho, najděte si dvě hodinky večerního poklidu, k tomu šálek dobrého čaje a o dokonalý večer postaráno ;-)

Léa Seydoux

Na základech velmi banální zápletky a příběhu vznikne bizardní příběh, pohrávající si zábavným způsobem s časem i osobnostmi Paříže zlatých časů.

Nové filmy Woodyho Allena predsa len nie sú ako tie staré, ale stále majú čo povedať. Hlavná postava, je Allenovi šitá na mieru a som presvedčený, že keby bol o 30-40 rokov mladší, hral by ju práve on. Samotný film čerpá hlavne z krásy Paríža. Myslím si, že efekt je, že väčšina ľudí po pozretí filmu si minimálne povie, že tam raz chce ísť, alebo sa vrátiť. Ja osobne som bol unesený touto krásnou atmosférou. Je evidentné, že Allen Paríž pozná a hlavne, že ho má rád. Film je viac-menej typický pre tohto režiséra. Intelektuálne dialógy s nádychom humoru a hlavne dva protiklady muža a ženy. Tento film bol aj zaujímavý myšlienkovo, pretože práve to poprepájanie tých všetkých umelcov vo mne budilo dojem určitého úžasu. Myšlienkovo je film tiež celkom zaujímavý, a to, že myšlienka nie je až taká náročná, skôr naopak, filmu prospieva, pretože k úprimnosti, romantike, naivite Paríža patrí aj takáto nenáročnosť. Zaokrúhľujem hodne hore, najmä vďaka čaru tohto mesta...

Náladový film, pěkná atmosféra, zajímavá zápletka… přesto se tu vsází až moc na prvotní ohromení. Zkrátka jako kdyby věřili, že malebné prostředí Paříže a přehršel historických postav zakryje fakt, že je to zoufale průměrné. Každý známý spisovatel, umělec či skladatel tu má jakési cameo, které je většinou pohřbeno vyzněním situace. Owen Willson je neustále na větvi z toho, že viděl málem modlu svého života, přičemž daná osoba pronáší jednu fádnější větu než druhou. Vyjma známých surrealistů v čele s Dalím je jejich přítomnost tristně nevyužita. Celý smysl hledání zlaté éry je pak uťat dříve, než začne být opravdu zajímavý a my se máme spokojit s rádoby objevnou pravdou, kterou víme ještě před začátkem filmu. Jistě, viděl jsem další příjemný film s milostnou tématikou v krásných exteriérech… ale když tohle mohla být mnohem větší pecka!

Nikdy jsem se nepovažoval za filmového experta či znalce, jako spíš za filmového maniaka, ale co bych to byl za velkého příznivce filmů, kdyby mi stále chyběly zážitky od povinných režisérů… Dodnes neznám přesně důvod, proč mě to k Woody Allenovi nikdy netáhlo, nicméně po mé první zkušenosti z Půlnoci z Paříže jsem si naprosto jistý svou budoucí náklonností. S očekáváním, že jde o jakousi romantickou komedii jen v trochu jiném stylu, bylo o to větší překvapení, že není úplně bez nápadu, a že jednoduše předčí veškerá očekávání. I přes velice prostě vypadající začátek se Půlnoc v Paříži vyvinula v neuvěřitelně zajímavou a poutavou podívanou, od které se nedalo odtrhnout. Specifický humor je nesmírně chytlavý, zvlášť když má divák alespoň trochu ponětí, co na obrazovce vidí. Asi neřeknu nic objevného, ale nejlepší na tomto filmu je, jak moc si pohrává s historickými postavami. To, jak jsou ve vzájemných souvislostech je jedna věc, ale za majstrštych považuji hlavně to, do jakého kontextu je Allen dovedl zapojit. Propojení přítomnosti s minulostí dodává Půlnoci v Paříži neuvěřitelnou sílu příběhu, v němž vynikají prvky jak komedie, tak dramatu a romance, a vytváří nečekaně originální celek. Co však tvoří nedílnou součást geniality tohoto filmy, představují herci. Nejen, že se zde prochází jeden lepší aktér než druhý, ale jejich výkon je ještě více ocenitelný v případě, že alespoň trochu znáte postavy, které ztvárňují. Skromně mohu říct, že jsem jich znal většinu, takže mi například Adrien Brody přišel jako Salvador Dalí naprosto nezapomenutelný. Ta genialita se ale nachází spíš v tom detailu, že si dali tvůrci tu práci najít herce dokonce podobné svým postavám. Nicméně mě velmi mile překvapil i Owen Wilson, jakožto zastánce Amíka z přítomnosti. Půlnoc v Paříži je skutečně úžasná symbolická podívaná, které bych přál i Oscara.

Woodyho mám nakoukaného celého a i když preferuju filmy, ve kterých sám hraje (bez nich totiž jeho rukopis moc poznat nejde, vyjma jazzu a titulků), většinou mě i tak potěší. Prostě od Woodyho nelze čekat nic jiného než zábavný film, který může mít své plusy a zápory, ale rozhodně se u něj nebudete nudit! Půlnoc v Paříži je jedinečná tím, že je to tak trochu sci-fi retro a když zaujala i mého tatínka,který Woodyho nemá z podstaty rád, je evidentní, že právě ono cestování v čase přineslo do jeho filmografie dílko, které se rozhodně zalíbí i jiným lidem než skalním příznivcům. A je to skutečně oživení nejen mezi Woodyho filmy, ale celkově mezi dnešními filmy: málokdy se stane, že by někdo cestoval v čase do doby Lautreců, Hemingwayů a Picassů a ne do budoucna, že? Retro scény jsou rozhodně to nejlepší z celého filmu, který hodnotím klasickými Woodyho 80 %... PS: A jsem ráda, že Woody konečně objevil taky jiné herečky než Scarlett a jiné město než Londýn (nic proti Londýnu, ale Paříži to retro prostě náramně sekne .-)

Tomuto som sa vyhýbal, snád asi len kvôli žánru. Po prvých piatich minútach som sa nevedel odtrhnúť. Veľmi jednoduchý no veľmi zaujímavý film. Svojim príbehom a hlavne postavami. Herci ani tak nie sú dôležití ale Owen Wilson a Marion Cotillard tomu len dodali lepší šmrnc.

Woody je zpět. Neříkám, že v plné síle, ale oproti filmům z několika posledních let, kdy docela vařil z vody a spoléhal na velkorysost svých obdivovatelů, konečně přichází s filmem, který má potenciál stát se něčí srdceční záležitostí. Dialogy, plnými sarkasmů, pro které jsem si ho oblíbil, tentokrát sice oplývají především hrdinovy partnerské hádky, ale o to ani tak nejde. Woody se tentokrát rozhodl hrát na nostalgickou stranu a během pár minut mě dokázal zahrnout pocitem poklidné pohody a já se jen blaženě usmíval, usrkával horkou čokoládu, poslouchal Colea Portera.

Tak to vidím já...

Půlnoc v Patříži je strašně předvídatelná a jednoduchá, ale zároveň strašně sympatická. Po dvou minutách tohohle filmu se chcete přestěhovat do Paříže. Po deseti minutách tam jste.

W. Allen

Woody Allen patří mezi mé oblíbené režiséry a na každý jeho film se těším, protože ty starší jsem už skoro všechny viděla. Ani s pokročilým věkem režisér neztrácí nic ze svých nápadů a elánu, dokonce můžu říct, že mě Půlnoc v Paříži překvapila, neboť dle mého názoru nedávnou Allenovu tvorbu ještě trochu převyšuje. Paříž je nádherná a i když v tomto filmu vlastně hlavní roli vůbec nehrála (je to Woody Allen, takže tu zase máme vztahy a život), Allen ji dokázal představit jako romantickou, ale přitom ne nevkusnou či kýčovitou a zároveň dokázal, aby se nám přesto vryla pod kůži. Vůbec mi tak nevadí, že se v posledních letech Allen orientuje spíše evropsky a New York už v jeho filmech nehraje prim. Není to třeskutá zábava, ale přece jenom nás Woody přiměje, abychom se zamysleli (tím naplňuje svá dřívější "schémata"). Tenhle film má zvláštní, nepopsatelné kouzlo, svou úžasnou atmosféru. Bavily mě vtípky spojené s transportem v čase a setkáním se s legendami, které v té době teprve legendami být začínaly. Woodyho pocta, pro mě nevšední zážitek. A vůbec celý tento film pro mě takovým zážitkem byl.

Paříž v dešti

Teda, musím říct, že jsem byla opravdu příjemně překvapená. V tom filmu byla úplně všechna klišé a romantické představy spojené s Paříží. Možná dokonce i pár navíc. A já nemám ráda pařížská klišé. Jenomže tady to funguje. Je až s podivem, nakolik to bylo originální, včetně nekýčovitého konce.
Z nějakého důvodu mi ale Owen Wilson příliš nesedí do role milovníka zašlých časů... Vypadá příliš současně a americky. Na druhou stranu byli úžasní snad všichni jeho více či méně známí spoluhráči, nejvíce mě okouzlili expresivně vyhraněný Corey Stoll a elegantně nostalgická Marion Cotillard.
U Allena člověk tak nějak počítá s tím, že se v jeho filmech bude hodně konverzovat. Moc mě potěšilo, že tady kromě toho i bylo na co koukat. Co se týče těch konverzací, tak kvalita se mi zdála rozporuplná: Našlo se něco zábavného, něco duchaplného, něco hloupého, něco trapného.
Ve výsledku to byl ale moc milý filmový zážitek. A stále nemám ráda Paříž v dešti. Když jsem vylezla z kina, pršelo. A stejně jsem měla dobrou náladu...