GOLDIE FILM

V minulosti jsme si prostřednictvím goldies ukázali (odkáži především na Ejzenštejnův Křižník Potěmkin), že rozhodně není třeba bát se raného sovětského filmu, byť pro většinového diváka skýtá mnohá ale: filmy jsou staršího data (a to je možná eufemismus), hrají na strunu revoluce, což může být pro spoustu lidí překážkou... Sovětská montážní škola se však může pochlubit několika zvučnými jmény režisérů, kteří byli revoluční v tom dobrém slova smyslu. Ukázali, že film se může vydat i jinou cestou než dosud. Ukázali, že ani téma revoluce, dnes tak zprofanované, nemusí být odtažité, tendenční. Sovětská montážní škola byla průlomovou, dodnes z ní hodně filmařů čerpá. Zanechala nám odkaz, který nelze opomíjet. A jelikož Sergej M. Ejzenštejn již svůj prostor dostal, je na čase zaměřit se na jeho souputníka Vsevoloda Pudovkina. Matka je snad jeho nejslavnějším dílem, proto bude pozornost patřit právě jí.

Dalo by se hovořit dlouze, neboť kontext je velice zajímavý. Sovětští filmaři museli začínat od píky, protože po Velké říjnové socialistické revoluci mnoho režisérů a dalších tvůrců emigrovalo a odvezlo s sebou i materiál a techniku, ateliéry zničili. Možná je to ale dobře. Možná to byl ten impuls, díky němuž vzniklo něco tak progresivního, jako je sovětská montážní škola. Němý film měl navíc výhodu v tom, že splňoval požadavky čelních představitelů: mluvil jen vizuálním jazykem, tudíž mu rozuměli i negramotní lidé, byl nadnárodní a sjednocoval, no a samozřejmě mohl nejlépe ze všech prosazovat revoluční myšlenky a propagovat státní moc. Vsevolod Pudovkin studoval moskevskou filmovou školu VGIK. Pracoval jako scenárista, herec i režisér, stejně jako jiní trénoval své umění v tzv. agitvlacích nebo agitparnících (na nich filmaři cestovali a natáčeli zpravodajské týdeníky, prostřednictvím nichž šířili ideje). Ač starší než Lev Kulešov, byl jeho žákem. A kde sebral všechnu inspiraci? Na VGIK se přihlásil po zhlédnutí Griffithovy Intolerance.

Pudovkin je považován za protiklad Sergeje M. Ejzenštejna. Měli například jinou představu o montáži. Zatímco Ejzenštejn prosazoval její dramatický princip, hovořil o srážce záběrů, Pudovkin zastával princip epický. On myšlenku skrze záběry a montáž rozvíjel, budoval. Výsledný efekt tedy nevznikl srážkou, ale postupným nabalováním. Dalším rozdílem je pojetí hlavního hrdiny. Ejzenštejnův hlavní hrdina je kolektivní – v Křižníku Potěmkin to lze dobře vidět. Důležitá je masa, která rozpohybuje revoluci. Pudovkin byl intimnější. Samozřejmě jej také zajímala revoluce, ale mnohem důležitější pro něj byl její dopad na obyčejného člověka. Samotný název filmu Matka je toho důkazem. Ejzenštejn se soustředí na masový patos, Pudovkin na lidské drama, jež je vtaženo k velkým událostem, které hýbou dějinami. V centru jeho zájmu jsou lidé, již jsou za událostmi, ale kteří je zároveň vytvářejí. To jsou důvody, proč byl u publika oblíbenější. Abych ale nemluvila jen o rozdílech: například na zvuk měli shodný názor – požadovali zvuk asynchronní. To stvrdili podpisem stejného manifestu.

Vsevolod Pudovkin natočil Matku roku 1926. Byl to jeho druhý celovečerní film. Prvním se stala Mechanika velkého mozku – dokument natočený ve stejném roce. Volně se inspiroval románem ruského spisovatele Maxima Gorkého. Děj odkazuje na nutnost třídního boje, vyprávění je zasazeno do revoluce, která proběhla v roce 1905, ta prozatím změnu nepřinesla. Hlavní hrdinkou je chudá žena, jež musí vést domácnost a starat se o manžela alkoholika. Ten navíc kolaboruje s caristickými silami. Jejich dospělý syn Pavel se proti otcovu počínání bouří, zastává protichůdné názory a vstupuje do boje proti režimu i otci. Matka nevědomky syna udá. Je uvězněn, což matku vede k přehodnocení postoje, i ona se přidává na stranu revolucionářů.
Snímek vyvolal mezinárodní ohlas a stal se vlajkovou lodí sovětské montážní školy. Všechny složky Pudovkin vyvážil – vyprávění je symetrické, montáž a kompozice záběrů pečlivá, hraje si se světlem a stíny...

Pudovkin klade důraz na emocionální herectví. Představitelka matky Věra Baranovská je úžasná. Pudovkin nechává vyniknout nejen její věrné, niterné herectví plné drobnokreseb. Na rozdíl od Ejzenštejna zaměstnává Pudovkin i profesionální herce a nedává tak přednost tzv. naturščikům, typově vhodným lidem. Jak již bylo zmíněno, Pudovkin se inspiroval Griffithem. Jeho Intolerance však nebyla jedinou inspirací. Vzhlédl se i v kanonické scéně z Griffithova snímku Cesta na východ. V Matce cituje scénu, v níž určitá osoba prchá přes ledové kry plující po řece. Zde je to syn Pavel na útěku z vězení. Pudovkin scény využil metaforicky. Kry připodobňuje k pochodující mase dělníků. Při střetu s vojáky kry narážejí do mostního pilíře. Most se stává symbolem nových zítřků.
Matka je impozantní. Za rouškou revoluce se skrývá hluboký příběh chudých lidí, s nimiž musíte soucítit. Jednotlivci jsou psychologicky prokreslení, snímek má hloubku a je dynamický. Nelze se divit, že je dodnes oblíbený a že se stal, čím se stal.