RECENZE FILMU

Kdybyste měli vyjmenovat pět relativně mladých režisérů s potenciálem tvořit klasiky nejen instantní (jak dělají třeba Christopher Nolan, David Fincher a další uznávaní, jistě dobří tvůrci), ale naopak ty dlouhodobé, ty, co se třeba hned po uvedení nesetkávají s okázalým úspěchem u široké veřejnosti, ale postupně si budují status masterpeacu, jistě mezi nimi bude Američan Paul Thomas Anderson. Režisér Magnolie či Až na krev si pak tento svůj status plně uvědomuje, což je tím jediným, co mu lze vytknout.

Nyní přichází do českých kin jeho Mistr, další kontroverzní a přitom ne uřvané drama, co si zaslouží pozornost už jen proto, že reprezentuje kinematografii, jaká se dnes ve Státech nenosí. Nekonformní příběh floutka a bývalého vojáka, který se zapletl s vůdcem rodící se sekty, reflektuje vývoj americké společnosti reprezentované různě deviantními, přitom však v podstatě každodenními osobnostmi. Bez kladných a záporných postav, bez zjevného cíle, vývoje. Bez pouček a point. Vyplývá jen zneklidňující vykotvení, odcizení a obecná neuchopitelnost všeho kolem nás.
Paul Thomas Anderson se k paralele vzniku scientologické církve postavil sobě vlastním způsobem, neustále nabourává očekávaný dějový rámec, někdy dokonce tak důrazně, až se zdá, jako by se divákovi vysmíval. Příkladem budiž scéna na motorkách, během níž neustále očekáváme fatální dějový zvrat, nakonec ale skončíme u metafory něčeho úplně jiného, co mohlo být řečeno jinak, rychleji a možná lépe. Režisér však zvolil právě tuto cestu a v důsledku máme pocit, že mu rozhodně nesmíme odporovat.
Až na krev bylo skvělé drama. Přirovnávání k Občanu Kaneovi samozřejmě zavání jistou chtěností a přehnaností (plyne z odvěké touhy diváků "být u toho, když se píší dějiny kinematografie"), až v Mistrovi ale Anderson svůj koncept dotahuje do naprosté dokonalosti. Až nyní se zcela zbavuje tezovitosti a přichází k neskonale precizní práci s tématem, jež vystupuje vehementně proti jakékoliv, byť třeba přirozené atraktivnosti a "zábavnosti", aby prostě byla vynikající sama o sobě a musela být obdivována každým, kdo spočítá dvě a dvě.

PTA opět spoléhá na silné herectví, kdy veškerá jeho režie podtrhává osoby před kamerou. Ne však obvyklým tlumením dalších filmových složek, kdy režiséři mají ve své ovečky takovou úctu a vkládají do nich takovou důvěru, že je nechají dělat, co chtějí, a pak to jen nějak sestříhají a doladí kamerový filtr.
Kdepak, Paul Thomas hercům nenechává volnou ruku, pouze je s nimi v dostatečné souhře, takže mu neunikne sebemenší nuance jejich výkonu. Který si umí podle svého přizpůsobit. I proto může obsadit Adama Sandlera a dovést ho ke skvělému výkonu, jak udělal v netradiční komedii Opilí láskou.
Nyní naštěstí nemusel předvádět podobné husarské kousky, herecké obsazení ukořistil už z jeho podstaty brilantní a nebojím se říct, že jde o komplexně nejlepší herecký výkon nejen této sezóny. Vzpomněl jsem si na iniciativu některých diváků, kteří by rádi na Oscarech kategorii "nejlepší herecký ansámbl". Ta by rozhodně byla zajímavá a hlavně by letos musela patřit právě Mistrovi.
Nemá zde smysl chválit Joaquina Phoenixe, Philipa Seymoura Hoffmana ani Amy Adams, protože to jistě zhusta budou dělat jiní, navíc tady slova chválu nemohou vystihnout.

Nutno však podotknout, že nejde o ono technické herectví, jaké zas a znovu předvádějí například Meryl Streep či Christian Bale, tedy precizní výkony bez smyslu, kdy herce sledujeme jen proto, že jsou skvělí, ale vlastně nám nezajímá, o čem mluví a koho hrají. Tyto herecké exhibice jsou rozhodně tím nejzbytečnějším a nejotravnějším, co může kinematografie nabídnout.
Mistr představuje jejich opak – herci neustále strhávají pozornost zpět k tématu. Z jejich konání vždy něco vyplývá. Vzhledem k povaze filmu ne zcela čitelně, ale to je jiná věc. Na každý pád nejde o reklamu na oscarovou nominaci, ale tvrdou práci sloužící k vzniku plnohodnotného uměleckého díla, které netvoří jen oni, ale celek. Opět cítíme pevnou ruku režisérovu v pozadí.
Ruku, která si svou pevnost nemálo uvědomuje. To jediné lze Andersonovi vytknout, že si až moc uvědomuje své nesporné kvality a někdy jako by se zdálo, že jim jim malinko propadá.
Ne že by on na rozdíl od herců podléhal touze exhibovat. Věřím, že má spíš utkvělou představu o sobě jako zachránci americké kinematografie a podle toho koná. Ne že by to bylo vyloženě špatně, to samé si o sobě myslel třeba Orson Welles, přitom kdo by se mu divil, ale jako divák nesmím poznat, že "dokonalost" byla tvůrcovým cílem a musel pro ni vynakládat snahu. Musím mít pocit, že zkrátka dělal, co dělá nejraději, a "dokonalost" z toho jaksi vyplynula, jinak nelze výsledku propadnout. Tím se zase jednou přesunuji k dojmologii, nicméně ta ke sledování filmů patří.

Jistě ale sami cítíte, že výtka "na Mistrovi je až moc poznat jeho dokonalost" asi nebude patřit mezi ty, které by měly zásadně snižovat zážitek z filmu.
Mistr svým pomalým tempem zcela strhuje. Nebo alespoň strhnout dokáže, když na jeho hru přistoupíte. Uchvacují především nečitelné postavy bez zjevných motivací, ať už v životě ztracený Phoenix snažící se dát svému bytí smysl skrze tajemného Lancastera Dodda, nebo Hoffman sám. Chladná a nepřístupná Amy Adams rovněž nabízí velmi zajímavou, i když nenápadnou postavu, na níž se vyplatí soustředit.
S Hoffmanovým Doddem budeme nejčastěji srovnávat Daniela Plainviewa z Až na krev, ale rozhodně se v těchto snahách ztratíme. Tato postava, jež se snaží být mistrem, snaží se dát svému okolí, světu a nám divákům pocit řádu a smyslu, je neustále podrývána jak zevnitř filmu dalšími postavami, tak z vnějšku Andersonem. Zatímco Plainview tvrdě a nekompromisně bojoval za svou pozici, Dodd častěji kličkuje. Energii z okolí spíš čerpá, než by ji vyzařoval.
Přišlo mi zábavné, jak se neustále pokouší ovládnout děj, nabízet poučky i pointy podle svých představ, ale vše, co dělá, je nakonec z našeho pohledu narušováno a negováno.
Krásně to pozorujeme na jednom z posledních dialogů, kdy se ujímá role vypravěče, chce určit jasně vyslovitelnou a pochopitelnou pointu, což ale Anderson překazí tím, že přidá další scénu, možná méně čitelnou, rozhodně však zcela ignorující Hofmana. Režisér zkrátka nedovolil mistrovi opanovat Mistra, stejně jako mu v důsledku nedovolil uspět v jakémkoliv cíli, ač se to nemusí zdát.

Stejně tak nám, divákům, nikdy nedovoluje být si filmem jistí. Ve skutečnosti vlastně ani netušíme, jestli Dodd své filosofii věří, nebo nikoliv. Jestli Phoenix někdy alespoň na okamžik měl naději najít životní klid, nebo byl celou dobu ztracen. A když to nedokázal, tak neschopností svojí, nebo jeho špatně volených "přátel", kteří se zavázali ukázat mu cestu?
Nedá se říct, že by PTA natočil film bez pointy. Mnozí sice vytýkají, že právě tím se Mistr stal, že funguje spíš coby sled precizně natočených scén než celek, já s tím ale nesouhlasím.
Chápu, že jako "film o hledání pointy" na všech úrovních si Anderson dovoluje iluzi jisté rozdrobenosti a roztříštěnosti – odpovídá to pohledu na svět Phoenixe, protagonisty snímku.
Nakonec se sluší podotknout, že Anderson nemá potřebu scientologickou církev zesměšňovat lacinými a snadnými "podpásovkami". Lidé, co jdou na film proto, aby se mohli spolu s tvůrci vysmát Tomu Cruiseovi a Johnu Travoltovi, mají smůlu.
Mistr pojednává o hledání životního řádu, smyslu. Nebo spíš o jeho nenacházení. Není líbivý, není vděčný a svůj potenciál využívá vždy jiným směrem, než by se čekalo. V tom je výjimečný a hodný vší pozornosti.