GOLDIE FILM

The problem of leisure. What to do for pleasure? Těmito slovy začíná první z hitovek, jež doprovázejí dnešní goldie, snímek Sofie Coppoly, již během úvodních titulků. Je to zásadní a vlastně jediná myšlenka celého třetího celovečerního kousku uznávané režisérky, o níž nikdo nepochyboval, že jednou musí dostat Oscara. Zatím se tak nestalo a svou roli v tom hraje jistě i Marie Antoinetta, která pro značnou část diváků i kritiků znamenala strašlivé zklamání. Na dost možná nejprestižnějším filmovém festivalu světa, v Cannes, se snímek setkal s odmítnutím a Sofia zažila první relativní neúspěch. Proč?

Snímek o jedné z nejbouřlivějších částí nejen francouzských dějin neřeší politiku, zrod moderní demokracie, rozpad feudálního systému ani nevolnictví, ale jak se francouzská královna rakouského původu zabaví dnes večer, co si vezme na sebe a jestli bude mít dobrou náladu. Hlavní otázkou filmu je, co dělat s volným časem, když ho máte opravdu hodně a není nikdo, kdo by řekl "ne" vašim marnivým nápadům.
Čili problém, který Sofii Coppole jistě není vzdálený. Jakožto dcera Francise Forda, jednoho z největších žijících amerických režisérů, měla cestu na filmová plátna dlážděnou úhlednou zámkovou mozaikou, po které jí tatínek nikdy nezapomněl dát rozprostřít červený koberec. Sama tedy zná život princátka, celebrity, která je tak trochu izolovaná od zbytku světa. Věta "Ať jedí koláče" by mohla patřit stejně tak do jejích úst. Právě to je důležitý faktor, na který si u Marie Antoinetty musíme dávat pozor. Sofie Coppola totiž do hrdinky ztracené v času a prostoru promítla jistě kus ze sebe. Historie šla stranou od samého počátku.

Právě z tohoto pohledu se kostýmové drama s vynikající Kirsten Dunst v titulní roli zase tolik neliší od zbylé režisérčiny tvorby. Vždyť Smrt panen vyprávěla o izolaci majetných sester, Ztraceno v překladu zbavilo jednu celebritu lesku a novější Odnikud někam se nevydalo jinudy. Marie Antoinetta je takovou rockstar své doby. Nezajímá ji nic jiného, než jak si může užívat života skrze povrchní požitky, protože nad vším ostatním ztratila kontrolu. Velmi rychle prokoukne rutinu versailleských pravidel, která tu jsou jen od toho, aby se v porušovala, a propadne hýření večírků, dýchánků a turnajů, aby "zaplácla" vnitřní prázdnotu z nenaplněného osobního života.
Jediný cíl na ni kladený, porodit budoucímu králi potomka, což se u podivínského nástupníka ukáže být těžší, než by mělo, přece jenom mladou Marii nezabaví na celý den. A když ho splní (tedy zhruba v polovině stopáže), octne se již coby královna v naprostém vzduchoprázdnu. Zprvu útěk před realitou v podobě utrácení se stává jedinou možností, jak trávit čas.
Nemá ale cenu tvrdit, že je Antoinetta hlubokomyslný film v běžném slova smyslu - to není pravda. Pokud ano, tak jen mimoděk. Je to náladový kus, roztěkaný, který má vyvolat dané pocity a emoce spíš než o nich nechat přemýšlet. Sofie se nebojí za tónů pop-rockové melodie nechat hrdinku ulehnout do trávy a pozorovat hvězdy, což je na jednu stranu nejprvoplánovější tah, na stranu druhou zároveň všeříkající čin. Stejně tak poslední slova "loučím se" mají podivný význam, ačkoliv nejde o symbol nějak hluboko ukrytý. Mám moc rád hned úvodní záběr, kdy sledujeme Marii, jak lenoší, podívá se přímo na nás, usměje se, ale pak s jasným nezájmem pokračuje v nicnedělání. Nádherně výmluvné.

Obecné zklamání z výsledku pak tkví právě z nepochopení záměru Sofie Coppoly. Kdo čekal historickou fresku o hysterické Královně dluhu, která svou zemi přivedla na buben a do konce života ničeho nelitovala, ten byl skutečně na omylu. Režisérka se záměrně vyhýbá veškeré politice a problémům, stejně jako to dělala sama Marie, která zde není vykreslena jako zrovna inteligentní žena s jasnou osobností - spíš je "ztracená v překladu". Z toho důvodu Sofie zcela vynechala i slavnou aféru s náhrdelníkem, jež v původním scénáři byla, aby "nerozmělňovala nedění".
Paradoxně tím spíš snímek probouzí kontroverzi, protože před naprosto vším zavírá oči. Nicméně považuji za nesmyslné to komukoli ze štábu vytýkat. Když si jako příklad vezmeme oscarovou Královu řeč - zde je ignorování a upozaďování historických faktů politováníhodné, protože se snímek tváří jako historické drama, které vypráví mimo jiné i o svojí době, což je lež. Oproti tomu u Marie Antoinetty je od první vteřiny jasné, že nejde v žádném případě o reálný obraz reálné doby. Výběr hudby, kostýmů a stylizace tomu jasně odpovídají. Vždyť v hrdinčině šatníku se nacházejí i ryze dnešní tenisky!

Jde o stále běžnější přisvojení si doby, tedy přizpůsobení reálií autorovým názorům a vkusu, které na první pohled přesvědčivý zážitek likviduje, na stranu druhou ho ale přibližuje dnešnímu divákovi. Zatímco filmy z nedávné historie stále dokážeme chápat v dobovém kontextu, třeba druhou světovou válku díky obrazovým materiálům a přesným svědectvím, dobu starší vnímáme značně zkresleně. Někteří dokonce jen skrze filmy. Možná tedy není tak trestuhodné vyprávět záměrně nerealisticky.
Z praxe vyplývá, že v čím starší době se snímek odehrává, tím víc může užívat autorskou licenci, aniž by to diváky pobouřilo. Marie Antoinetta a její vrchol 18. století uvězněný v krémových barvách, přezdobených interiérech a načančaných kostýmcích tuhle hranici dle mnohých nevychytaly, podle mého osobního názoru ale stylizace filmu svědčí a podtrhuje absurditu mnoha věcí, které zobrazuje.

Sofia Coppola se opět především zajímá o osud privilegovaných, kteří žijí mimo společnost, mimo naši realitu, ačkoliv vlastně nemají žádné zvláštní schopnosti. V titulech z dneška se tedy zaobírá celebritami-herci, v případě Marie Antoinetty si musí vystačit s celebritou tehdejší doby - šlechtičnou. Z jejího pohledu se očividně život těchto VIPs zase tolik neliší, ačkoliv je dělí staletí. Obě skupiny se vyhýbají zodpovědnosti, problémům a vyjadřování názorů a za peníze si pokouší koupit štěstí. Primitivní premisa? Možná, ale zřejmě vychází ze Sofiiných osobních zkušeností, autorka ji myslí od srdce a co já vím - možná jí i nakousla pravdu.
Na každý pád se z Marie Antoinetty nedozvíte nic o titulní hrdince samotné co do faktografie, mnohem víc ale o jejích možných pocitech, jak si je režisérka i z vlastní zkušenosti představuje.