RECENZE FILMU

Asi takhle. Kazatel Kalašnikov je ten nejotravnější, nejhloupější a nejzbytečnější film, jaký zřejmě vůbec může vzniknout. Zákonitě zklame každého, kdo od něj něco čeká a během zhlédnutí nebude ochotný začít s každou další vteřinou snižovat nároky až na úplné dno, aby šlo na konci říct alespoň "ušlo to". To nejsou výkřiky do prázdna ani přehnaná obvinění, jsou to fakta, která lze vysvětlit a dokázat. Kalašnikov zklame jak ty, kteří o filmech moc nevědí a podle názvu půjdou na akčňák, tak ty, co se o kinematografii naopak zajímají a jméno režiséra Marca Fostera jim není neznámé.

Jednodušše proto, že je to tupý flák, ale ne způsobem, jakým jsou "tupé" třeba akčňáky osmdesátých let, které pak díky tomu máme rádi. Příběh Sama Childerse (Gerald Butler), závisláka a násilníka, který najednou začne budovat kostel před svým domem, sirotčinec v Sůdánu a bůh ví, jestli nekutí i veřejné záchodky na Páté Avenue, připomíná stupiditou námětu Hřiště snů s Kevinem Costnerem, kdy hlavní hrdina rozjede po podivném snu stavbu baseballové hřiště. Problém je, že Marc Foster to očividně myslí vážně a chce z pána, co ve skutečném životě vypadá jak člen ZZ Top, udělat novodobého Oscara Schindlera.
Ano, příběh je podle skutečné události, takže v podstatě dává smysl, že hlavní hrdina je nesympatický, hloupý jižan, který neustále mluví o Bohu (ve kterého před půl rokem nevěřil) a jeho činy mají přesně takovou logiku. Chce dělat dobré skutky, ale je to tuplovaný buran, takže se mu to ne vždy daří. Tato linka ale není rozvíjena, ostatně do role tohohle chlápka byl obsazen Gerald Butler a z jeho ženy udělal casting topmodelku. Nějaká "nepříjemná, ale pravdivá" autenticita je tedy v tahu a vše se začíná hroutit jak domino.

Film se snaží z hlavního hrdiny, očividně idiota, udělat mlčenlivého bojovníka za dobro, co si ukousl velké sousto. Bohužel si to naprosto odporuje s logikou zobrazovaných faktů a scénář se zamotává do vlastních záměrů.
Dostáváme se až k (asi) nechtěné parodii, kdy divák u scén ze své podstaty děsivých zadržuje smích. Když přijde (spíš je přitažena) do polní nemocnice žena s utrženou dolní čelistí a doktor se jí ptá "co se vám to, paní, stalo s obličejem?", jen těžko se jde nechytit za hlavu. Když Butlerovi jeho průvodce po Sůdánu řekne, že mu zabili rodinu, načež se Butler zatváří ve stylu "takové věci se v Africe dějí?", nevíte, jestli se máte stydět za sebe nebo autory. Že je tu Afrika zobrazena jako místo, kde jsou buď vojáci, nebo děti (nic mezi tím), a že ti vojáci honí děti po poušti, aby je prostě zabili a jeli lovit další černoušky, je pak samozřejmé.
Neustálé náhodné zvolávání různých hesel jako "chvalte pána" je pak spíš vtipnou vsuvkou, jež nás ujišťuje, že postavy nelze brát vážně.
Marc Foster tu několikrát diváka prakticky vysměje do obličeje, když například Butler shání peníze "aby mohly děti přežít", a když je sežene, nakoupí za ně kolotoče a houpačky (a je to prezentováno jako logický čin). Člověk by pak LOLoval jak o život.

Nevím, jestli se situace podobně vyvíjela v reálu, ale ve filmu vypadá děj jako ZÁMĚRNÁ parodie dobročinnosti. Skutečně "záměrná", protože když Butler neuvěřitelně nasupeně ječí o tom, že "teď už jich má dost" a bere do ruky samopal, jde ho ale prodat, aby měl na zmíněné kolotoče, jen těžko se mi věří, že si právě režisér nedělá z diváka (a předobrazu hlavního hrdiny) srandu.
Neustále jsem čekal, kdy se objeví náznak sebeironie nebo záměru, ale nyní chápu, že to bylo nesmyslné. Všechny Fosterovy filmy jsou přímočaré a jednoduché, ale díky námětu občas líbivé. Pokud se v nich nic moc neděje, mohou dokonce vypadat jako povedené sociální drama. Ve chvíli, kdy záleží vyloženě na jeho schopnostech, vzniká Quantum of Solace nebo v horším případě právě Kalašnikov.
Foster se zřejmě snaží o nestrannost zobrazováním i nesympatických vlastností hrdiny (náboženský fanatizmus je jistě záměrem, alespoň doufám), ale protože u nevypointovaného "zobrazování" i zůstává, jen těžko to můžeme brát jako plus. Obsazení "krásných hollywoodských herců" pak nikdy nebylo rušivější a víc degradující. Jakoukoli empatii jsme schopni cítit až u závěrečných titulků, kdy vidíme, jak hrdinové filmu vypadají ve skutečnosti - až tehdy začíná jejich chování dávat smysl.

Jakákoliv snaha o vývoj charakteru hlavního hrdiny (a je možná až příliš bolestně patrná) končí u povrchního, mnohokrát viděného traumatu z genocidy a války. To jsme viděli jak u provařených fláků typu Vražedná pole či Hotel Rwanda, tak u velkých klasik jako Jdi a dívej se nebo Hvězdy na čepicích. Na tomhle poli už není co víc říct, natož aby to dokázal mainstreamový kousek. Zobrazit "zmagoření" jednoho jižanského joudy zkrátka neutáhne film, navíc tak slaboduchý a přímočarý.
Vznikl tak neuvěřitelně křečovitý snímek, který je místy (pravděpodobně nechtěně) vtipný a jeho očividné ambice jsou utopeny v tom, že z bandy buranů udělal krasavce v nouzi, jejichž činy pak nejde za živého boha pochopit.