RECENZE FILMU

Kruh se uzavírá. Lví král je první film, jehož návštěvu kina si z dětství pamatuji. Stejné prvenství si vydobyl v mojí sbírce videokazet. Nyní, po nějakých patnácti letech od mého dětského zážitku, se z kina vracím znovu. Byl jsem svědkem toho, jak se vrchol klasických Disneyovek, jímž se Lví král bezpochyby stal, střetává s novátorským 3D, aby coby nejvýdělečnější klasický animák historie urval ještě trochu toho sladkého zeleného koláče s polevou vyvedenou do podobizen dávno mrtvých prezidentů. Díky bohu za to!

Původně jsem měl v plánu hodnotit konverzi jako takovou a zážitek čistě z ní, ne film samotný, jelikož právě 3D by zřejmě mělo být předmětem mého zájmu mnohem spíš než Lví král. Alespoň v tomto případě, kdy je vlastně přidaný rozměr jediný "logický" důvod, proč jde tato dnes již klasika v kinech. Nicméně už po pěti minutách mi bylo jasné, že tenhle film NENÍ ve 3D! Trojrozměrný efekt Lvího krále je asi tak silný, jako by vás někdo vzal k bazénu osm krát deset metrů a nasypal do něj špetku soli se slovy: "Tak tady máš moře."
Stále jsem relativní zastánce 3D jako myšlenky. Představa, že za ani ne rok uvidím Titanic 3D, mě rozhodně láká. Možnost znovu uvést do kina klasiky ověnčené rozměrem navíc se mi velmi zamlouvá už jen proto, že budu moct opět (nebo i poprvé) zhlédnout své oblíbené kousky na velkém plátně, kam patří. Pán Prstenů, Terminátor 2, třeba časem přijdou i nějaké Leoneho westerny - to by byla lahoda! O takovém Občanu Kaneovi ve 3D se vyloženě bojím mluvit nahlas, aby se ta myšlenka nerozplynula. Jestli příští rok přinese Cameron kvalitní software, o čemž nepochybuji, přestaneme se zkrátka konverzím smát - začneme je vítat a doufat, že jich bude víc, třeba i našich favoritů. Ale nepředbíhejme.

Konkrétně u Lvího krále tkví problém v jednoduchém faktu, že disneyonská 2D animace je naprosto nepřizpůsobitelná pro 3D. Jistá trojrozměrnost totiž vzniká automaticky díky způsobu provedení - tedy snímání jednotlivých vrstev kreseb na sobě (jakéhosi diorama) s tím, že stereoskopie nemůže dělat víc než tento dojem zdůraznit, jinak by se totiž klasické 3D a onen pocit plastičnosti, který má ve vínku každá Disneyovka, velmi tloukly. V případě Lvího krále je toto zvýraznění (možná díky bohu) tak neznatelné, že lze přidanou hloubku okem laika (tedy mým) rozpoznat naprosto minimálně, leda v úvodní scéně a pár panoramatech, i tak ale jen stěží. Věta "Lví král není ve 3D" skutečně nepřehání. Brýle máme na očích spíš proto, aby byl obraz o něco málo ostřejší a stromy daleko za postavami nebyly mírně zdvojené.
Nicméně mi vůbec nevadí, že třetí rozměr Lvího krále je tak trochu pověst, jíž věřit můžu, ale taky nemusím (každopádně na vlastní oči jsem se o ní nepřesvědčil), protože jsem si v kině onen úžasný film opět naplno vychutnal.

I proto, že se na něj sami doma už jistě nepodíváte, stejně jako já jsem ho naposledy viděl před asi deseti lety, můžu rozhodně doporučit vzít děti, sourozence nebo ukrást zatoulané batole v supermarketu a vyrazit do kina. Kvůli sobě, ale i kvůli oněm dětem, které dnes sledují tupé CGI animáky typu Auta 2, kde se jim říká, aby zůstaly hloupé, pokud takové být chtějí, a pořád se někdo s někým bezdůvodně mlátí jako v Na vlásku.
Lví král je totiž zpět ve vší své epičnosti a moudrosti, na níž si dnešní dětské filmy spíše neúspěšně hrají, popřípadě ji parodují jako něco špatného. Možná to zní divně, ale skutečně jsem si už pořádnou chvilku žádný film takhle neužil, přitom jde vlastně jen o disneyovskou verzi Hamleta pro nejmenší. Naprosto jsem hodil za hlavu, že jsem téhle látce prostě odrostl, protože umí vtáhnout stejně jako před lety. A nevadí ani dabing. Asi proto, že byl využit ten původní, tedy ten z dob, kdy ještě úroveň české zvukové stopy odpovídala dnes již ošuntělým a hlavně neplatným řečem o její světovosti (že neslyšíme písně v originálu přesto zamrzí).

O filmu samotném se jistě rozepisovat nemusím. Příběh o zodpovědnosti, strachu z ní, hledání kořenů a generačních poutech obohacený skvělou hudbou Hanse Zimmera ještě z dob, kdy chrlil jeden nápad za druhým, je klasikou, na níž jste buď vyrostli, když je vám zhruba jako mně, nebo na ni již někoho vyrůstat nechali - na každý pád ji nějak znáte. Jistě nebudete nic namítat proti tomu, že jako byla Sněhurka geniální nástup, je Lví král stejně silné rozloučení s vládou ruční animace, v níž stále zůstává jisté kouzlo, které se ale kvůli CGI vlně (jež má samozřejmě také své kouzlo, ale jiné) již moc nečerpá. Jistě, jde v mnoha ohledech o žánrový kýč, ale je hezké vzpomenout na doby, kde jsme se za podléhání takovým věcem nemuseli stydět.