RECENZE FILMU

Dva roky starý snímek Lurdy se do našich českých kin dostává až nyní, aby si v naší bezbožné zemi získal docela velkou pozornost. Příběh ženy, která spolu se skupinou poutníků doufá v uzdravení, když se bude hodně přesvědčivě modlit u jakési svaté skály, zaujal i ty, kteří podobná témata spíše ignorují. Co je na něm tak výjimečné?

Je to snímek, který beznázorově vypráví o něčem, na co má snad každý nějaký názor. Tím se stává velmi zajímavým a v podstatě originálním a odvážným kusem, i když na první pohled se to dost možná jeví opačně.
Při zobrazování náboženství se jako filmař pouštíte ze všech témat na vůbec "nejtenčí led", a přestože už se dnes neupaluje jako za starých dobrých časů, příliš mnoho nebo naopak příliš málo víry v takovém snímku vždy někoho naštve. Je tedy obvyklé nabídnout buď dost nenávisti (Agora), nebo náklonnosti (Kazatel Kalašnikov) vůči křesťanství (jediné víře, kterou je možné politicky korektně napadat), abyste si alespoň jednu skupinu pojistili.
Lurdy na to jdou oklikou a nenabízejí příliš "víry" ani "nevíry". Není totiž přítomná žádná emoce nebo myšlenka, která by přesahovala hlavní hrdinku a zabývala se "velkými problémy". Jistě i to bude pro někoho otravné, ostatně mnozí se na podobné filmy koukají právě proto, aby s nimi souhlasili, nebo nesouhlasili, což u Lurd není možné z jejich podstaty.
Na zobrazenou situace si můžete bez problému udělat názor a nějaké vyšší přesvědčení si utvrdit, vždy to ale bude tím, co do filmu sami vložíte, nikdy tím, co vám on sám dává.

Lurdy ve své pasivitě vůči sobě samým vyžadují plnou aktivitu diváka, který si postoje a myšlenky na jejich základě promítne sám ze sebe, což je velmi neobvyklé a pro každého pak budou přesně tak výjimečné, jak je výjimečné jeho myšlení.
Každopádně si na základě Lurd názor nevytvoříte v pravém slova smyslu - jen objevíte ten, který už dávno zastáváte. Děkovat mu za zajímavý zážitek je pak v očích kritiků jako cenit si na dobrém jídlu nejvíc hrnce, ve kterém bylo uvařeno. Lurdy mají právě funkci takového "hrnce", ve kterém si můžeme uvařit, co chceme. Tvůrci garantují, že hrnec vydrží potřebnou teplotu, ale chu´t jídla máme na svědomí my sami.
Na každý pád je takových snímků málo, tím míň v našich kinech. Netroufám si hádat, proč napadlo distributora ze všech u nás neuvedených, kvalitních filmů (a že jich je!) vytáhnout zrovna tenhle, je to podobný úkaz jako loňské Tetro F. F. Coppoly, ale jsem za to rád.

Největší zásluhu má samozřejmě režisérka Jessica Hausner, která úplnou začátečnicí není, ale žádný její film se (co do obecného přijetí, netvrdím, že jsem je viděl) k Lurdám ani nepřiblížil. Těžko říct proč.
Možná univerzální atraktivitou námětu bezmocné, téměř zcela ochrnuté ženy hledající klid a spokojenost získáváme automaticky velmi silný film. Lurdy totiž nejsou chytřejší, hlubší ani propracovanější než jiná evropská sociální dramata, nejsou nějak zvlášť "nepříjemné", "ušpiněné" a vlastně to ani není klasické sociální drama (vůbec jsem z té uzavřené skupiny lidí neměl pocit nějaké "komunity" nebo"společnosti"), i když mi přijde, že jsou v jejich stylu natočeny. Staly se ale rozhodně zajímavé právě tím, co nám předkládají bez jediného klíče, odpovědi nebo názoru na (ne)ztotožnění.

Zásadní je pak herecký výkon Sylvie Testud, o níž opravdu nevíme, co si máme myslet. Neznáme její víru, přesvědčení ani touhy do větší míry, než do které se nám o nich ona sama nerozhodně říct. Proto co se jejích postojů týče, docela dost zůstává nevysvětleno.
Tedy dokud si to divák nedoplní. Na Lurdách je (a vím, že se opakuju) nejlepší právě to, jak všeobsažné mohou být, když sami chcete. Možná je to důsledek jisté "sázky na jistotu", nebo, abych nebyl tak negativní, přirozené zajímavosti tématu, každopádně to tak dopadlo.
Ve výsledku proto bude snímek pro některé přesvědčením o schopnostech Spasitele a hříšnosti člověka, pro jiné naopak až černohumorným důkazem síly lidského sebeklamu a jeho postupnému propadání. Oba názory na úplně stejné úrovní snímek očividně potvrzuje.