Love,so divine má klasickou strukturu korejských romantických komedií.To znamená,ze začátku je to humornější,poté se přešaltuje na vážnější,romantičtější(občas tragičtější,ale to není tenhle případ)notu.A já si většinou říkám,že ta první,humorná část byla lepší.Ovšem zde výrazně preferuji tu část romantickou.Ne,že bych se na začátku nesmála,ale přece jenom téma víry,mladistvých knězů a celibátu je mým běžným každodenním problémům poněkud vzdálené,takže tuším,že značná část vtipů mi asi unikla.Přece jenom v Koreji je téma víry poněkud aktuálnější než zde(je tam asi jenom jedno procento atheistů).Poté,když vše zvážní a hlavní hrdina začne pochybovat o tom,jestli být knězem je vážně tou správnou životní cestou,jsem začala film víc prožívat a fandit mu,aby se spávně rozhodl.Hodně zde pomáhá procítěný herecký výkon Kwon Sang-wooa,kterého by na kněze bylo vážně škoda:-)Scény,kdy začíná chápat,že ten nový pocit,který ho poněkud děsí je protě láska,kdy na se na poslední chvíli rozhodne odmítnout stát knězem nebo kdy své milé vypráví,jak nepohodlné je to v taláru(nebo jak se tomu říká..),jsou díky němu prostě boží:-)První půlka tak 60%,druhá 100%,to znamená celkem:

Love, so divine je v záplavě jihokorejských melodramat, komedií a mutací těchto žánrů, které se po MSG vyrojily spíš obyčejný průměr. Romantika není tak útlocitná, humoru není tolik a vizuální stránka je čistá jako lesní studánka. A přesto In-mu Heo dokázal svým filmem ukojit mé touhy a přesně se mi trefit do noty. Příběh na mě působil vcelku osvěžujícím dojmem a hlavně dvojici Kwon Sang-woo a Ha Ji-won to šlapalo jako po másle. Zvlášť elastičnost herecké dvojice se mi zamlouvala, protože utáhnout dva rozdílné žánry v jednom filmu chce talent. Konec byl vážně pěkný a dojemný. Kwon zvládnul nápor na charakter své postavy opravdu náramně a když mu začalo docházet, že milovat někoho víc než Boha není hřích, ale dar, měl jsem slzy v očích. I takhle nenápadná komedie může udělat taaaakovouhle radost.