GOLDIE FILM

How could they ever made a movie of Lolita. Tak zní slogan jednoho z nejkontroverznějších filmů všech dob, za nímž stojí kniha sovětského uprchlíka Vladimira Nabokova neméně kontroverzních parametrů. Její první vydání muselo být označeno zřetelným nápisem "porno", aby se nikdo nepodivil nad perverzností a nechutností jejího obsahu. Což je dnes, v době, kdy nám ji češtináři povinně cpou do hlavy, už jen úsměvné. Právě pan Nabokov spojil síly se Stanleym Kubrickem, jenž ještě neměl pověst ničeho se neštítícího génia, a společně přivedli na svět film, na který svět ještě zdaleka nebyl připraven.

Bohužel, jak sám Kubrick poznamenal, kdyby tušil, jakými cenzorskými zásahy bude muset jeho dílo projít, nikdy by skandální knihu nezkoušel zadaptovat. Sám Nabokov byl pak rozmrzen ustřihnutím začátku, za nímž stál sám Kubrick, a práci na scénáři považoval za ztrátu času. Nikdo z tvůrců tedy nebyl spokojený. Legendární spisovatel ani pověstný režisér. Přesto se jim podařilo vytvořit kultovní filmové dílo, které nezapadne ani v době, kdy už jeho kontroverze neznamená skoro nic.
V dnešní době můžeme nad cenzorskými zásahy jen kroutit hlavou a být rádi, že oba velcí umělci měli natolik pod čepicí, že zákazy obcházeli, jak to jen šlo. Některé motivy jsou tak sice bohužel zameteny mírně pod koberec, zpod kterého vykukují jen na pozorného diváka, jenž si dá dvě a dvě dohromady, přesto se dá říct, že snímek nakonec říká vše to, co by měl, jen ne tak naplno.

Pokud tedy chcete vidět Lolitu explicitněji a "natvrdo", budete asi muset dát přednost její novější verzi z toku 1997, která ostudu rozhodně nedělá, i když srovnávat ji s Kubrickovou klasikou má smysl asi jako porovnávat remaky Omenu a Psycha s originály. Popřípadě vyhledejte Nabokovův knižně vydaný scénář Lolita: The Screenplay. Samozřejmě nejideálnější bude přečíst si knihu samotnou. (Co všechno dalšího lze na internetu pod heslem "Lolita" najít, přenechám vaší fantazii.)
V této Lolitě skutečně nic otevřeného nenajdete. Sex jen naznačen, jakýkoli kontakt Lolity a Humberta zase opatrně dávkován. Pokud se vám zdá upozorňování na to zbytečné, jsou skutečně tací, kteří to Kubrickovi vytýkají.
Zbytečně. Stanleymu možná stáli v cestě cenzoři (během natáčení Lolity naposledy v jeho kariéře - své další snímky měl už plně pod kontrolou), ale to mu nezabránilo když ne ukázat a říct vše, tak to na nás nechat dýchnout. Nemusíme vidět Lolitu v mokré, průsvitné soupravičce, abychom plně chápali Humbertovo okouzlení a posedlost touhle malou drzou holkou. Kontroverze sama o sobě není nutným prvkem pro existenci dobrého filmu, jak jistě víme.

Velmi důležité je i herecké obsazení. I to bylo díky hlídačům dobrých mravů tvrdým oříškem. Oproti předloze musel Kubrick Lolitě dva roky přidat a ještě vybrat herečku, jež vypadala co nejstarší. Proto můžeme být rádi, že našel Sue Lyon, té totiž ani šedesátkový účes neubírá na osobním kouzlu, s jehož pomocí pro ni pochopitelně není problém omotat si kolem prstu profesora francouzské literatury.
Zmiňovat vynikajícího Sellerse jistě netřeba. Nejen proto, že bohužel získal tak málo prostoru, ale navíc bývá jeho herecký koncert naprostou samozřejmostí.
Za zmínku stojí neproslavený James Mason, který Humberta Humberta ztvárnil opravdu znamenitě. Je ostatně hlavním hrdinou a Kubrick vždy věděl, komu titulní roli ve svém snímku svěřit. Můžeme jen odhadovat, jak jiný výkon by podal málem obsazený Marlon Brando, ale Mason jistě obstojí jak typově, tak svými schopnostmi. Stejně tak afektovaná a veskrze lidsky nepříjemná Shelley Winters coby Lolitina matka.

Jako v jednom z mála snímků Stanleyho Kubricka se mi zdá, že herci tu měli o něco volnější ruku. Samozřejmě jde jenom o můj dojem a možná za nimi stojí opět kilometry filmu, ale důležitý je přeci výsledek. Tentokrát jako by totiž nešlo o ty na tisící pokus točící loutky, ze kterých už byla někdy před dvěma hodinami během třístého padesátého druhého pokusu o dokonalost vyždímána veškerá jejich osobitost. Rozhodně nepatřím mezi ty, kteří něco podobného Kubrickovi vyčítají - naopak jsem jeho přesnými postavami vždy fascinován, protože s nimi bezchybně pracuje a tvoří velké příběhy -, ale právě zde, v Lolitě, působí ono "uvolnění", ať už reálné, či navozené, zcela patřičně a vhodně.
Ostatně (a u Kubricka to není běžné) jde o veskrze intimní a osobní příběh. Proto jde skutečně o jeden z mála případů, kdy se ve Stanleyho filmografii vžíváme do postav, máme je chápat a vidět jim do hlavy. (Což znamená přesný opak například pozdějšího a opět vynikajícího Barryho Lyndona.)

Opět tedy platí, že žádné dva filmy Stanleyho Kubricka nejsou stejné. Lolita se liší nejen žánrem a námětem, ale i Kubrickovým přístupem. Přestože pro někoho už dnes působí poněkud neaktuálně, opak je pravdou. Příběh nestojí na své kontroverzi a nemá šokovat explicitním zobrazením tabu. Je osobním příběhem bláznivě zamilovaného člověka, který se mohl odehrát včera stejně jako před desetiletími, nehledě na kontroverzi a jeho nevhodnost, na které hrdinové sami jistě nepomýšlejí.
Tím se tento "originál" liší od oné moderní verze z konce devadesátých let, jež naopak staví právě na tom, že zobrazuje něco, co by zobrazováno být nemělo.
Kubrick (ne)vhodnost svého námětu neřeší. Vypráví příběh. Povedlo se mu to velmi dobře. Nebýt cenzorů jistě výborně. Nemá totiž smysl tvrdit, že je Lolita stejně dobrá, jako kdyby měl Stanley volnější ruku. Zcela jistě není. Ubírá jí to ale překvapivě málo.