RECENZE FILMU

Není snadné přivést k životu další příběh o umírajícím člověku. Námět už byl vyprávěn nejednou, dá se říct, že byl zcela vytěžen. Po nedávném Biutiful navíc už jen těžko rozpoutáte větší depresi. Jonathan Levine se ale rozhodl do toho přesto jít, sehnal Josepha Gordona-Levitta, Setha Rogena a rozjel typický nezávislák Sundance střihu se vším všudy.

V tom spočívá nejsilnější zbraň i největší slabina tohohle echt-indie kousku. Americké nezávisláky mají vlastní a dost účinné metody, jak si získat vaše slzy i smích, stejně tak už ale začínají být poněkud mustrové.
50/50 nemá tendenci prolamovat kterékoliv tabu, jde proto předem vytyčenou cestou. Není pravda, že by bylo téma "umírající hlavní hrdina" posunuto na nějaký neobvyklý level a nabízelo tak víc, než vídáme u srovnatelných příběhů. Motivu "smrt" se autoři bojí stejně jako všichni a před vším trochu tvrdším typicky ucuknou. Výsledek je proto přesně takový, jaký být musel. Mix humorných a vážných scén, jednotlivé vtipy, dialogy a motivy - vše je odhadnutelné a vše sleduje jasný vzorec.
Pokud bych byl nefér a začal to vytýkat zrovna Levineovi, jako by právě on měl povinnost nějak posouvat hranice, nedopadlo by 50/50 moc dobře. Jenže to by samozřejmě byla marná snaha a na druhou stranu, snímky vznikající tímhle účinně vtíravým způsobem mají pořád ještě něco do sebe.

Právě zcela nepejorativně myšlené slovní spojení "účinně vtíravý film" charakterizuje 50/50 asi nejlépe. Režisérovým cílem je očividně vyvolat co nejvíc pohody, ale nezapomenout na dojetí. Gordon-Levittův hrdina bezvýhradně odpovídá typickému indie-sympaťákovi, nejinak je tomu u nejlepšího kámoše Rogena, psycholožky Kendrick atd.
Jen velmi těžko se mi hledají slova, jejichž užitím bych nesklouzl zpět k popisování toho, jak moc je 50/50 typický a neobjevný nezávislák, co bez přehnaných nároků láme srdce a čaruje úsměvy. Velký problém je, že skutečně nemá žádnou charakteristickou vlastnost, žádnou viditelně (ne)naplněnou ambici, ale ani se nedopouští chyb a zaškobrtnutí. Nekonfliktnost a očividnost tudíž zároveň nedovolují si nějak víc stěžovat.

Výhrou se stává, a opět je to vlastnost nezávisláků obecně, tedy nic, s čím by přišel Levine, že chceme mít 50/50 rádi. Skutečně "chceme". Příjemná atmosféra a sympatičtí hrdinové žadoní o to, abychom s nimi na těch devadesát minut přátelili, nenadávali na ně a nehledali jejich chyby.
Už samotný fikční svět budovaný podobnými indie dramediemi se ukazuje jako velmi lákavý. Je to místo, kde lze v jakékoli situaci najít klid, vždy se objeví někdo, kdo vás podrží, a i ten největší loser si najde spanilou, čerstvě vystudovanou, vtipnou, inteligentní a sympatickou psycholožku, co nemá přítele. V takovém světě bychom chtěli žít všichni a možnost se do něj díky obdobně laděným snímkům vracet jedině vítáme. Vzhledem k tomu, že v 50/50 nachází vnitřní klid i hrdina s padesátiprocentní nadějí na přežití, všechny naše problémy se na chvíli zdají lehčí. Tak se v USA rodí filmy na "vypnutí mozku", jen na rozdíl od těch našich nejsou hloupé a špatně natočené.

Vracíme se k té vtíravosti. Ano, to, co jsem právě popsal, je obyčejná filmová lež. Svět není Sundance. Proč ale nepodlehnout té iluzi? Na filmech se mi zdá krásné právě to, že nás mohou oklamat, přesvědčit nás o svojí pravdě. Není pak nic správnějšího než té báchorce podlehnout. Filmy přece nesledujeme kvůli jejich objektivním kvalitám, ale dojmu, který v nás zanechávají.
50/50 je tedy objektivně velmi obyčejný film, který nepřekvapí, ale za to má příjemnou atmosféru. Svou kvalitu si vlastně vycucá z prstu. Kdyby byly diváci stroje bez emocí a hodnotili nějakým předem naprogramovaným rozumem, nemělo by 50/50 šanci. Jenže protože takoví nejsme a můžeme si dovolit zahodit nějaké objektivní hodnoty, musí být pro mnohé snadné 50/50 podlehnout. Ve škole nás přece učili, že "situace definovaná jako reálná, se stává reálnou ve svých důsledcích." Jestliže tedy 50/50 svoje kvality vylže a úspěšně nám je vnutí, není zase tak důležité, jestli jimi opravdu disponuje.