RECENZE FILMU

Málokterý moderní politik, a že nejsme Američané na tom mnoho nemění, si zaslouží tolik úcty jako Abraham Lincoln. Ve své době kontroverzní státník svou zemi provedl jejím nejnebezpečnějším a nejvyhrocenějším obdobím, aniž by si výrazně zašpinil ruce. Naopak, zvládl se vyprofilovat (a snad takový i byl) jako jeden z tehdy nejmorálnějších lidí. Dnes už popravdě není důležité, nakolik byl pragmatikem, jestli zprvu usiloval spíš o vznik pracovních míst pro bílé, když rušil otroctví. Abraham Lincoln je ikona, kterou se sluší uznávat, protože ikony jsou někdy důležitější než jejich předobrazy. Steven Spielberg to ví.

Kdo jiný by měl roli ikon chápat. Steven se nebál jednu stvořit, dokonce na úkor reality, když z prospěchářského nacisty Oscara Schindlera udělal zachránce desítek Židů. Historici a pamětníci protestovali, nicméně "menší" posun jedné osoby na poněkud jinou úroveň v tuto chvíli spadal pod uměleckou licenci, již lze vzhledem k záměru pochopit. Nešlo přece o glorifikaci Schindlera, ale myšlenky, že se uprostřed nacistické mašinerie našel člověk schopný soucitu.
Svým novým počinem o šestnáctém prezidentovi USA zřejmě Spielberg není nucen tolik si cucat z prstu, výsledku ale dosahuje podobného.
Lincolna lze v tomto ohledu vnímat jako reparát za jeho Amistad z roku 1997. Ten rovněž pojednával o sklonku otroctví a využíval ikonické prezidentské postavy (Johna Quincyho Adamse), ale řečeno stručně: "Nějak to nevyšlo."
Slavný filmař tak pro sebe ne poprvé spojuje příjemné s užitečným. Užitečná je pocta prezidentu sjednotiteli, která "už byla na čase", příjemné je věnovat se velkým morálním tématům, protože se k tomu jako "největší americký filmař" cítí povinován.
Lincoln tedy není přímo životopisem – ve skutečnosti se věnuje velmi úzce ohraničenému úseku, a sice posledním dnům či spíš týdnům Abrahamova života, kdy kongresem protlačil třináctý dodatek ústavy a ukončil občanskou válku.

Podobně jako Spielbergova další práce posledních let jako by Lincoln existoval sám pro sebe. V tom smyslu, že tvůrci nejsou tlačeni lákat diváky a točí přesně to, co si myslí, že je nejlepší, namísto nejvíce atraktivní.
A protože tvůrci jsou to velmi schopní, stává se jejich dílo technicky bezchybné a ohromující. Pro filmové analytiky oproštěné od povrchních veličin jako "záživnost" musí zákonitě jít o jeden z vrcholů sezóny a každý Oscar v technické kategorii, kterého Lincoln získá, bude jedině zasloužený (snad krom případné hudby – Williams už je velmi opotřebovaný).
Už jen strhující Daniel Day-Lewis v ústřední roli budí respekt. Jeho herectví se už možná pohybuje na hranici osobní exhibice, vzhledem k tomu, že film tak i tak směřuje pozornost právě na jeho osobu, to však není vyloženě na škodu.
Rozebírat kvalitní práci každého herce, kameramana, střihače a vlastně každého na place ale není zrovna překvapující. U Spielberga vždy dojdeme k tomu, že čistě statisticky se nelze k dokonalosti přiblížit víc. A to myslím bez ironie.

Teď však přijde "ale". Pokud by se měl Lincoln charakterizovat jediným slovem, bude to přese vše "nuda". Musím povrchně trvat na tom, že přes opulentní světlem zalité siluety, nádherné dlouhé záběry a pevnou celistvost filmu jsem nebyl ničím opravdu zaujat ani zasažen. Cítil jsem, že ostré dialogy, strhující výkony a hlavně režie jsou na nejvyšší úrovni, ale nedokázal jsem se zbavit pocitu, že sleduji jen nudné právníky uprostřed sporu. Pocit, jemuž jsem úspěšně unikal v tolika jiných soudních dramatech, v nichž se 80 % stopáže rovněž pouze debatuje.
Existuje názor, že o "nudě" by se v recenzích nemělo psát a povinností recenzentů i náročnějších diváků má být zcela ignorovat, nakolik film baví, protože povinností umělce není krátit čas, ale něco sdělovat, ať už emočně, nebo informačně.
Za prvé mi přijde paradoxní, že by se tím měl někdo ohánět u Stevena Spielberga – otce moderní mainstreamové zábavy -, za druhé, i když na tuto podmínku přistupuji, musím mít přece především pocit, že moje ochota "nudit se" je odměněna.
Stále jsem nenabyl dojmu, že Spielberg by toto odměňování zvládal. Můžeme vždy konstatovat, že jeho režie nemá chybu, z té bezchybnosti ale minimálně v tomto případě nic neplyne.

Není ani tak problém, že mimo Lincolna žádnou z postav neznáme, ačkoliv Američané zřejmě ano. Krom protagonisty si ostatně každá vystačí jako jednorozměrná figurka, včetně rovněž vynikajícího Tommy Lee Jonese. Rozhodně nevadí, že i sám Lincoln zde vystupuje coby nadpřirozená ikona. Když si o slavném prezidentovi něco přečtete, zjistíte, jak rozervanou osobou byl, tak jen zamrzí, jak povrchně se zde jeho charakter zjednodušuje. Rozhodně by se dalo pochopit i, že veškeré jeho konání, jakkoli pochybné, se zde předkládá jako vrcholné dobro – včetně uplácení, vyhrožování, lhaní kongresu, prodlužování války. Ve jménu Schindlera, možné je vše, co něčemu slouží, a tyto věci skutečně něčemu slouží. Nejde tu jen o vytvoření kultu osobnosti, ale spíš vytvoření kultu silných morálních principů, jež mají být prosazovány za každou cenu.
Slouží i vzniku velmi pevného filmového díla, které v dnešní době nemá srovnání. Když se podíváme například na loňskou Železnou lady, zjistíme, jak nesrovnatelně výš dokáže být Steven Spielberg.
Když si pak ale vezmu onen celek a zeptám se, čemu slouží on, tak mám pocit, že pouze sobě samému, možná ještě svému tvůrci. Myšlenky, jež Lincoln prosazuje, zůstávají dost povrchními a banálními poučkami a rozhodně se jimi minimálně coby evropští diváci nemáme jak cítit obohaceni. vzniká tak dokonalý film bez dopadu.

Někomu může imponovat filmař tak mocný, že si točí pro sebe a nikoho jiného. U spousty artových režisérů jde vyloženě o nutnost, jak docílit vynikajícího výsledku. U Spielberga to nicméně vypadá zvláštně. Vzhledem k tomu, že to jeho vize definovala mainstreamovou kinematografii, vypadá Lincoln pořád moc obyčejně a běžně – na něco podobného jsme zkrátka zvyklí dnes a denně. Že technicky se rozpíná vysoko nad úrovní konkurence, se proto oceňuje jen velmi těžko.
Jinými slovy: Steven Spielberg se potvrdil jako vynikající filmař, jeho styl však známe tak dobře, že i dotažený k dokonalosti nemá mnoho co říct. A nudí. Přes tuto povrchní výtku jsem se nedokázal přenést. Schválně, jak na tom budete vy.