GOLDIE FILM

Hollywood si Wese Andersona hýčká jako své zlaté vejce. Jak jinak si vysvětlit, že tento až na jedinou výjimku (The Royal Tenenbaums) nevýdělečný režisér získal před osmi lety padesát milionů dolarů, aby se vyřádil. A on přesně tak učinil, protože Life Aquatic with Steve Zissou je film nekompromisní, krásný, veselý, smutný, zlý a nekorektní. Přívlastků bychom našli víc, tak si raději řekněme jeden, kterým tento nezávislý megafilm není: není obyčejný.

Andersonovi jsem dlouho odolával. Jeho tvorbu jsem nesledoval a z toho, co jsem věděl, jsem ho považoval tak trochu za pozéra a propagátora samoúčelné divnosti. Až Fantastický pan Lišák a ještě víc nedávné Moonrise Kingdom mě donutily soustavně nakoukat jeho tvorbu. Life Aquatic, česky Život pod vodou, přišel na řadu jako poslední, protože jsem se ho tak trochu obával. Po jeho zhlédnutí jsem se ale cítil, jako bych se právě stal svědkem nějakého zázraku. Jako by vše do všeho zapadlo a já nejen objevil krásy tohoto filmu, ale i našel klíč k celému Wesově stylu.
To si nevylévám srdce zbytečně, pouze se snažím dokázat planosti tvrzení, které bych dva měsíce zpět pronášel sám. A sice že Andersenově režii mohou podléhat jen pseudointelektuálové (oblíbené slovo, když chcete někomu nadávat), kteří uctívají jinakost, podivínství a vyhraněnost jako svatou trojici.

Takových diváků je spousta a asi jde o relevantní přístup ke kinematografii, ale čím dál tím víc se mi zdá jasné, že Život pod vodou není filmem, který by potřeboval podobné publikum. Ani si nemyslím, že by ho mohl uspokojit.
Dalo by se říct, že jeho vyhraněnost dosahuje takové úrovně, že se vyhrazuje i vůči těmto vyhraněným divákům. Anderson je tu totiž nekorektní, surrealisticky zasněný a dětsky upřímný, ani v jednom ale ne tak, aby to působilo nosně. Píše se o tom opravdu hrozně těžce, ale Život pod vodou vlastně zklame každého, kdo od něj očekává naplnění nějakého obvyklého prvku nezávislého filmu. Kdokoliv, kdo řekne "tohle od Andersona chci" a vybere si některý z očekávatelných motivů, žánrových škatulek nebo oblíbených filmařských přístupů, bude zklamán. Velmi pravděpodobně je sice najde, ne ale v míře, která by ho uspokojila. Bude toho málo, nebo moc.

Anderson nabízí autorsky tak silnou vizi, že není možné na ni klást nároky a chtít od ní, aby plnila "má" očekávání a "mé" představy o dobrém filmu. Život pod vodou tvoří celý nový svět se svými pravidly a zákonitostmi, se svými krásami a hrůzami, se svou sprostotou i poetikou. Chtít po něm, aby byl drzý, jak mám rád, vtipný, jak mi vyhovuje, nebo nápaditý podle mého vkusu, je cestou k nepochopení a odmítnutí tohoto filmu. Nemůže divákům nikdy sloužit jako jasná proklamace vlastního vkusu, protože není jasné, vůči čemu by se vymezoval, proti čemu by se stavěl.
Příběh opotřebovaného dobrodruha Steva Zissoua, ženoucího se za pomstou smrti přítele a vyrovnávajícího se s nově nalezeným synem, nabízí podivný mix dětské naivity, stařecké pošetilosti a mladistvé vzdorovitosti. Wes tu vzdává hold všem snílkům vydávajícím se na nebezpečné výpravy, ale zároveň jim nekompromisně přibíjí nohy k zemi. I ten největší dobrodruh Zissouova formátu se nakonec odhaluje jako stárnoucí, smutný muž, který nikdy nezískal, po čem toužil. Za krásnými animacemi Henryho Sellicka se skrývá poměrně kruté jádro.
Andersonovy filmy se jeví jako v první řadě hravé, ve skutečnosti však ve svém důsledku odhalují "hravost" jako zbytečnou snahu o únik a leckdy ji nechávají vyznívat až nepříjemně a perverzně. Právě odhalení Andersona coby velmi krutého filmaře je hlavním klíčem k jeho tvorbě. Za nádhernými pestrobarevnými kompozicemi se skrývají zničené postavy, které prchají do světa fantazie a dětinskosti, aby nemusely čelit svým skutečným problémům. Ty je ale vždy samozřejmě doženou.

Zissouovi se nakonec podaří splnit misi - najde úchvatného jaguářího žraloka, dotočí druhý díl svého dokumentu a vyhraje sošku, již na začátku třímal jeho konkurent. Cena, kterou musel zaplatit, ale byla nedozírná. Tak velká, že ji žádná z postav ani nevysloví nahlas. Zissou sice chytí "druhou mízu" a na konci vyráží na další výpravu, pozornému divákovi ale dojde, že jen proto, že ztratil téměř vše, co ho poutalo ke skutečnému světu. I v posledních Zissouových slovech "je to dobrodružství" se skrývá víc smutku a smíření se s nevyhnutelným než radosti.
Dokud divák skrze skořápku úchvatné práce s audiovizuální stránkou filmu a nezvyklého humoru nepronikne hlouběji, nikdy nemůže Andersonovi plně porozumět. Bizarnost totiž sahá dál než k odhaleným ňadrům skriptky, jointům, sprosté mluvě a průstřelům krku zasazeným do příběhu party legračních lidí v červených čepicích.

Nesmírně nápomocní jsou vynikající herci. V čele stojí komik s nejsmutnějšíma očima Bill Murray, Owen Wilson coby jeho možná-syn a nakonec zbouchnutá reportérka Cate Blanchett. U Murraye ani Blanchett vynikající výkon nepřekvapuje, ale na Wilsonovu nezávislou část kariéry (pevně spjatou právě s Andersonem) často zapomínáme, protože častěji je na očích kdesi vedle Bena Stillera. Všichni tři nám každopádně připomenou, že patří k tomu nejlepšímu, co Hollywood nabízí.
Doplňují je vynikající vedlejší postavičky, především Zissouova nemesis Jeff Goldblum, snaživý Němec Willem Dafoe a Anjelica Huston s nesporným femme fatale nádechem. Krom nich ale zaujmou i další členové expedice, kteří sotva promluví, přesto si je zapamatujete a možná i oblíbíte. Jednoduché, ale silné profilování působí kontrastně k mnohovrstevnatým protagonistům, ale rozhodně ne rušivě.

Jako každý správný nezávislák, i Anderson si vždy pořídí vynikající soundtrack. Tomu Života pod vodou vévodí portugalské variace na Davida Bowieho zpívané Seu Jorgem, jemuž byla svěřena i jedna z menších rolí. Pak tu máme Sigur Rós, bez nichž by se moderní indie fimař jistě neobešel, a dočkáme se i nějakého toho Morriconeho.
Dál by se dalo rozebírat, jak si Anderson hraje s typickým filmem a prvky pseudo-dokumentárními (Zissou produkuje dokument) a reportážními (Blanchett píše reportáž). Ale to by jen komplikovalo už tak dost komplikovaný obraz, co o sobě Život pod vodou vyvolává. Každé slovo ale stejně přichází vniveč, protože tento vynikající a emocemi překypující snímek se musí především vidět.