GOLDIE FILM

Masaki Kobajaši nám očividně není neznámý, vždyť od něj máme v goldies už Harakiri a Kwaidan. Dnes přichází na řadu jeho největší režijní počin, který však vzhledem k enormní délce deset hodin málokdy najde odhodlaného diváka. Členění do šesti částí (vydávaných většinou po dvou, takže matoucí číslování 1, 3 a 5 je kompletní) ale dává u jednotně vznikajícího projektu možnost rozčlenit si jeho zhlédnutí do několika dnů, čímž se přece jen stává schůdnějším.

Snímek popisuje život Kajiho (Tatsuya Nakadai) během druhé světové války a těsně po ní, a činí tak způsobem odpovídajícím desetihodinovému opusu.
S hrdinou projdeme japonské zajatecké tábory v Mandžusku, jimž nejprve velí, aby byl nakonec v podobných sám vězněn, ale poznáme i vřavu bojiště a neklid zázemí. Projdeme skutečně celou válku se vším všudy a máme šanci poznat Japonsko jako v žádném jiném filmu odehrávajícím se v této době. Vojáci země vycházejícího slunce jsou většinou karikování jako jednodušší záporáci, nebo naopak ušlechtilí válečníci - nic mezi tím. K podobným zkratkám tentokrát nedojde.
Příběh krom Kajiho snahy najít svou ztracenou životní lásku rámuje i vývoj jeho počátečního idealismu. Už coby velitel vojenského tábora se snaží udržovat vězně pod zámkem bez narušení humánních postupů. Časem zjišťuje, že to dost dobře nejde. Konflikty má navíc i s představiteli fanatického japonského režimu, což ostatně zapříčiní jeho pád. Hlavním motivem snímku je právě střet myšlenek a praxe, dobře myšlených záměrů a jejich konečné realizace.

Lidský úděl netají svou levicovou ideologii, již staví jako protiklad k ultrapravicovému Japonsku. Naštěstí má daleko k východoevropskému budovatelství padesátých let a černobílému falešnému nadšenectví. Protagonista není zrovna hrdina z lidu s nekonečným selským rozumem, ale chybující a pochybující lidská bytost.
Jeho touha bojovat za své ideály vyznívá místy až patologicky a mnohdy přináší víc škody než užitku. Že Kaji potřebuje něčemu věřit a potřebuje za něco bojovat, poznáváme v apatické třetí části, jíž se táhne nekonečná deziluze a ztráta hodnot - hrdina, když nemá o co ideologicky usilovat, nemá vlastně vůbec co dělat a při životě ho drží jen hněv vůči všemu a všem.
Z bloumání dějem ho vytrhne až přítomnost bojů ve čtvrté části, kdy se na pozadí bitev objevují nové cíle.
Kobajaši zvládá vykreslit Kajiho jako obdivuhodného zastánce lidských práv, tak i trochu pomýleného Dona Quijota. Tato ambivalentnost postavy není v rozporu, stejně jako není v rozporu Kobajašiho úcta k vlastní zemi a kritika tehdejšího režimu. Na vykreslení poměrů má deset hodit, tak aby se mu to nepodařilo!

Nabízí se otázka, jestli deset hodin bylo opravdu nezbytných pro odvyprávění daného příběhu. Obzvlášť během prvních tří částí jsem si tím nebyl vůbec jistý. S odstupem času jsem však vůči stopáži stále vstřícnější. A platí to pokaždé. Během sledování dlouhého filmu se třeba chvílemi nudíme, ale po nějakém roce nám v hlavě zůstávají už jen myšlenky a zážitky, samotná délka se jeví téměř nepodstatně.
Asi by bylo možné vtěsnat se bez větší ztráty děje i emocí do šesti hodin namísto oněch deseti. Možná. Nebo bychom se také divili, kolik by snímek ztratil, kdyby "odsýpal".
Lidský úděl navíc není jen obyčejným filmem, je i důkazem, že Japonsko bylo již na konci padesátých let schopné podívat se do tváře nelichotivé minutosti. Filmy podle historických událostí měly vždy schopnost odrážet velmi přesně, jak sledovaný děj v tvůrcích a přeneseně společnosti rezonuje. Na rozdíl od třeba románu je vše přímo zobrazeno, každé uhnutí kamerou lze nějak vyložit. A Japonci si v tomto případě poradili mnohem lépe než třeba my Češi, kteří své historii stále čelit nedokážeme, a to komunistické, nacistické ani starší.

Kobajaši zde předvedl obdivuhodný dějový oblouk, který sleduje jednoho odhodlaného člověka, kterak se snaží dodržovat a prosazovat své zásady a většinou v tom selhává. Jeho snaha ale není nijak znehodnocována, protože právě ona snaha ho odlišuje od ultrapravicového režimu a právě v takových lidech se zřejmě skrývá ona naděje pro lepší zítřky.
Jednoduché poslání, zabalené v režisérově jako vždy vytříbené a vtahující režii. Kobajaši samozřejmě nestrhává pozornost na audiovizuál tak moc jako u dobrodružství z doby samurajů a róninů, tentokrát si příběh vynucuje střídmější zobrazení. To mu však nebrání nabídnout klasicky nádhernou podívanou, na jakou je radost koukat. Nejde tentokrát o ono hltání každého záběru, i tak nás ale Kobajaši nasytí víc než dostatečně.
Zároveň ale snímek ani na chvíli nezapomene, že zůstává osobním lidským příběhem, který má málo srovnání.