John Wilmont: Dovolte mi být upřímný pro začátek. Nebudete mě mít rádi. Pánové budou závidět a dámy budu odpuzovat. Nebudete mít rádi nyní a budete mě milovat postupně čím dál tím míň. Dámy, oznámení. Jsem na to připraven. Stále. To není vychloubání nebo názor. Je to lékařský fakt - tvrdý jako kost. Já to rozbalím, to víte. A vy se budete dívat, jak to dělám a vzdychat. Nedělejte to. Budete z toho mít potíže a radši zůstaňte stranou, sledujte a dělejte své závěry z povzdálí než aby to bylo tak, že budu pod vaší spodničkou. Pánové, nezoufejte. I tak to zvládnu. A platí stejné varování. Ty vaše chabé erekce, ale až uvidíte mě, a až budete později mrdat a vy budete mrdat! To od vás čekám, a já se to dozvím, když mě podvedete. Chci, abyste souložili s představou mě samotného s chvěním ve vašich žlázách. Přesvědčete se... jaké to bylo pro mě. A přemýšlejte. Bylo to chvění stejné, jako cítil on? Poznal něco silnějšího? Nebo existuje nešťastná zeď, do které všichni bušíme hlavami v tomto zářivém životním okamžiku? To je ono. To je můj prolog. Nic ve verších. Žádný slib cudnosti. To jste, doufám, neočekávali. Jsem John Wilmot. Druhý hrabě z Rochestru. A nechci, abyste mě měli rádi.

(Při zkoušce v divadle.)
Harris: Můj pane!
John Wilmot: Říkal jsem žádné pauzy.
Harris: Můj oblek velice spěchá. Na konci této scény by to podle mého názoru chtělo nějaké vysvětlení z úst autora.
John Wilmot: Je to dostatečně zřetelné.
Harris: Ano. Eh... Tak tanec šesti nahých mužů a žen, muži oddaní svým kundám, se jich často dotýkají a líbají je. Ženy podobným způsobem líbají
jejich bodáky, líbají a konejší jejich koule, a pak to skončí šukáním, po kterém ženy vzdychají a muži vypadají prostě splihle. Konec druhého aktu
John Wilmot: Silná scéna.

John Wilmot: Jím, abych souložil a souložím, abych mohl zase jíst.

John Wilmot: Nezamilujete si mě. Pánové mi budou závidět a dámy budu odpuzovat. Nebudete mě mít rádi nyní a postupně mě budete milovat čím dál tím míň.. Jsem John Wilmot. Druhý hrabě z Rochestru. A nechci, abyste mě měli rádi.