RECENZE FILMU

Jan Hřebejk je v tuto chvíli jedním z mála tuzemských režisérů, kteří mají dost silné jméno na to, aby se mohli pokoušet o ambiciózní filmy. Bohužel v této roli vlajkové lodi naší mainstreamové kinematografie selhává, což u člověka s tolika schopnostmi zamrzí.

Opět platí, že velmi dobře zvládá řemeslné zpodobnění každé jedné scény (zaslouží si zmínku i kameraman Martin Štrba). O originalitě a nápaditosti jeho voleb sice nemůže být řeč, technicky jsou ale vždy na standardní úrovni kvalitních evropských dramat, což u nás rozhodně není samozřejmostí.
Stejně tak platí, že umí jako málokdo vést herce a zvlášť v posledních letech, kdy se začal poohlížet i mimo známé tváře, je radost výkony v jeho filmech sledovat. Překvapilo mě, že když jsem se ho na place Zakázaného uvolnění (v kinech příští rok) na jeho nový zájem o méně okoukané tváře ptal, reagoval poněkud překvapivě vysvětlením, že obsazené herečky přece mají zkušenosti například z divadla nebo televizních seriálů, o žádné nové tváře tedy nejde - jako by se snad za obsazování neznámých herců styděl a měl potřebu ho vyvracet? V zahraničí se režiséři naopak chlubí tím, že dávají prostor nováčkům.

Jenže u nás se něco takového nenosí a diváci chtějí vidět oblíbené tváře. A Hřebejk chce vidět tváře diváků. To je jeho problém. Má ambice nebýt typickým tuzemským komerčním filmařem, chce se vymanit (a úspěšně vymanil) z pozice "toho režiséra Pelíšků". Přesto i při svých "náročnějších" dílech jako Líbánky nepřestává být diváckým tvůrcem, který se stará o to, aby byl jeho film obecně srozumitelný, jasný a "hladký". Proto Líbánky nemohou nikdy dosáhnout ani kvalit syrové Rodinné oslavy, ale ani manýristické Melancholie, přičemž po obojím očividně pokukují.

Jenže tyto filmy si jdou za svým, ne za divákovým, a to bude vždy limit, který Hřebejk nepřekročí, když mu o něco půjde. Jestliže tedy od něj někdy očekáváme opravdovou kvalitu (a já ji stále očekávám), musíme se spoléhat na vedlejšáky typu Odpad, město, smrt, o jejichž existenci se ale normální člověk ani nemá šanci dozvědět. U nich zřejmě režisér necítí takovou potřebu být tu pro každého. Jen u nich, v podstatě vedlejšího produktu jeho tvorby, by se snad někdy mohla dostavit nefalšovaná, neprovinční kvalita.
Nic ze zmíněného není novinkou a stejně tak nebude novinkou, že text dvorního scenáristy Petra Jarchovského zcela selhává a je až frustrujícím způsobem očividné, jakým se stal pro snímek kamenem na noze.
Obvykle to vede ke zkratce "hodný" Honza a "zlý" Petr, ale to samozřejmě nemá smysl - Hřebejk s Jarchovským pracuje pravidelně a opakovaně, s jeho psaním tedy musí být spokojený a nese za něj plnou odpovědnost.

Líbánky vyprávějí o svatební hostině Terezy (Anna Geislerová) a Radima (Stanislav Majer), kterou "nabourá" tajuplný podivín (Jiří Černý). Ten tvrdí, že ženicha zná kdysi ze školy, ženich naopak, že ho nepoznává. Postupně začíná být jasné, že za vším se skrývá nějaké děsivé tajemství. Potud v pořádku a příslib velmi zajímavého děje, který se může vydat prakticky všemi směry.
Výsledek se však stává tou nejjednodušší kombinací, jakou lze z karet rozdávaných zhruba do poloviny stopáže poskládat. Tato kombinace i při své jednoduchosti v podstatě nedává smysl, ale nerad bych se zaplétal do výčtu nesmyslných motivací a situací.

DO KONCE RECENZE OČEKÁVEJTE SPOILERY
Jádro zůstává, jako vlastně vše zde, velmi banální, zatímco provedení je maximálně krkolomné. Dozvíme se, že podivín je gay, který kdysi miloval mladíka, jejž Radim na elitní internátní chlapecké škole s celou svou partou sexuálně i fyzicky týral, až se z toho mladík zabil. Podivín se nyní mstí tím, že na oslavě vše prozradí Geislerové. Ta ho tedy vyslechne, samozřejmě to s ní otřese, pohádá se s Radimem, ten podivína přizabije, vrací se ke Geislerové, usmíří se a film skončí.

Jen ještě Bůh stihne potrestat novomanžela, když z jeho syna udělá taky gaye (asi?), ale z toho není nic vyvozeno. Zřejmě máme mít pocit cynického zadostiučinění uštědřeného osudem? Když pomineme, jak je celá ta teplá náhoda laciná, nabízí se otázka, jestli má být záměrné kontroverzní toto využití homosexuality jako ultimativního trestu, jakéhosi ekvivalentu vraždění prvorozených, nebo jde o nedomyšlenou homofóbii Jarchovského? Ano, ženu to do extrému a chápu, že takto závěr myšlen nebyl. Když je ale něco prázdné, nutí to k vkládání vlastních významů.

Víc tápání ale nečekejte, protože poslední čtvrthodinu (podobně jako v Nevinnosti) sledujeme doslovné výjevy, které zobrazují, co přesně se kdy a jak událo, aby pointu pochopil opravdu KAŽDÝ trouba. Tady už trochu haproval i Hřebejkův talent, protože závěr ve své žánrové čistotě a bezelstné polopatičnosti hraničil s parodií.

A hlavní hřebíček do rakve: Snímek má očividně podávat "svědectví ze života", přitom z něj nelze nic vyvodit. Námět sám o sobě působí až příliš extrémně, zároveň ho ještě nelze vnímat jako metaforu nebo přímo alegorii - zkrátka je nepravděpodobný a bezkontextový. Vyprávěn je pak natolik (i když kvalitně) konvenčně a standardně filmově, že znemožňuje divákům cítit emocionální účast.

Podobný snímek tnoucí do mezilidských vztahů, zabývající se otázkami důvěry a přetrvávající viny za hříchy minulosti, by mohl být funkční, jen kdyby byl buď velmi silně stylizovaný a přetažený jako Rodinná oslava, nebo ho divák mohl pojmout za svůj skutečný svět. Jenže klasické drama o "chlápkovi, co na střední soustavně brutálně týral nebohého gaye a donutil ho k sebevraždě" je příklad natolik silný, že i největší reálný hajzl si může říct "dobrý, až takhle špatně jsem se nikdy nechoval". Čímž se Líbánky paradoxně stávají dalším snobsko-buranským českým filmem obhajujícím naše "malé" poklesky, když kroutí hlavou jen nad takovými, jež realita v 99 % životních příběhů ani není schopna vyplodit.

Dovoluje nám tak škaredit se nad hříchy postav, aniž bychom byli nuceni zpytovat vlastní svědomí. Nikomu nevidím do hlavy, ale myslím, že to je zhruba přesný opak záměru.
Takže můžu končit recenzi už docela okoukaným, ale stále potřebným závěrem, že dokud bude Jan Hřebejk oživovat snobské, namyšlené, ale přitom banální a polopatické scénáře Petra Jarchovského a nevzdá se ani u svých uměleckých kusů diváckosti, nikdy nedosáhne kvality, na kterou věřím, že někde v hloubi filmařské duše má.