GOLDIE FILM

Štědrovečerní goldie propojme se vzdáním pocty jedné z největších hollywoodských legend, Peteru O´Tooleovi. Ten, jak jistě víte, zemřel po dlouhé nemoci minulý týden. Jeho nejslavnější rolí pochopitelně zůstane Lawrence z Arábie, ovšem já za jeho vůbec největší výkon považuji ten v adaptaci divadelní hry Lev v zimě.

Anglický král Jindřich II. prosazuje coby svého následovníka syna Jana. Jenže aby toho dosáhl, potřebuje souhlas své mocné ženy, královny Eleanory, kterou už roky vězní na jednom z jejích hradů. Ta by však raději viděla v čele Anglie jiného z králových a svých potomků, tedy Richarda. Krom těchto dvou pánů čeká ve frontě ještě třetí princ, neméně ambiciózní, a aby jich nebylo málo, nároky si činí i Eleanořin syn z předchozího svazku, jenž už se "náhodou" stal králem Francie.
Asi netřeba dodávat, že když se tato veselá rodinka sejde během Vánoc, pohodovou atmosféru nemá smysl očekávat. Jenže Jindřichovi nezbývá než uspořádat právě vánoční slavnost, na níž rozhodne o dědici jeho říše, protože cítí, že jeho čas se krátí.
Lev v zimě je tvrdá hra plná cynismu. Mísí se v ní vzájemná láska s nenávistí, ambice s úctou a respekt se zhnusením. Pokud bych měl snímek k něčemu přirovnat, tak k vytříbenému dramatu Kdo se bojí Virginie Woolfové?, kde strhující drama táhli na svých bedrech Elizabeth Taylor s Richardem Burtonem.

Ve Lvovi v zimě předvádí neméně famózní herecký koncert samozřejmě O´Toole coby Jindřich, a pak Katharine Hepburn, jež za svou Eleanoru získala jednoho z mnoha Oscarů. Slušně jim sekunduje i debutující Anthony Hopkins, ale třeba i budoucí 007 Timothy Dalton.
O´Toole a Hepburn jsou bezpochyby vynikající a jejich důrazné herectví ze staré školy, kdy se charakternost mísila se špetkou toho expresionismu, skvěle ladí s divadelním původem předlohy.
Lev v zimě vůbec patří mezi filmy, jež divadelní původ nezakrývají a opravdu se zdá, jako bychom sledovali spíš hru než běžný film. Což umožňuje i jistou tezovitost a vyloženě aranžovanost některých situací a scén (klasický motiv špeha za závěsem je zde vtipně nastaven hned natřikrát).

Někoho by mohla očividná "umělost" mírně iritovat, já osobně mám ale pro přiznanou divadelní estetiku slabost. Někdo tvrdí, že takové filmy nemají opodstatnění, že lidé by měli raději chodit přímo do divadla. S tím nesouhlasím. Divadlo jistě poskytuje jedinečný zážitek, ovšem plátno má v jednom výhodu: může veškerou tíhu situace vložit do detailu lidské tváře. Na máločem lze demonstrovat vypjatou emoci lépe než na velmi silném hereckém výkonu, když ho může filmař nekonečně dlouho připravovat, opakovat a nakonec vybrat ten nejzdařenější.
Proto filmově-divadelní dramata disponují jistým puncem tíhy a zásadnosti emocí, protože si většinou dobře uvědomují možnosti herců a exponují jejich schopnosti na maximum. Stejně tak dosahuje silných scén i detaily tváří proslulý Sergio Leone a třeba i Stanley Kubrick, který moc dobře věděl, kdy k dosažení nejsilnějšího výsledku stačí nabídnout jeden lidský výraz.

Lva v zimě není vždy snadné dějově usledovat, protože ve více než dvouhodinovém dramatu kuje pikle každý proti každému. Vlastně však není ani tak zásadní, kdo v tuto chvíli stojí na čí straně (ve výsledku každý myslí jen sám na sebe), protože během vypjatých dialogů se do popředí beztak tlačí spíš momentální emoce - jako by hrdinové a my s nimi ztráceli přehled v tom, co je dlouhodobý cíl a co afekt okamžiku.
Jistě netřeba dodat, že ač se děj odehrává na počátku dvanáctého století a předmětem je osud celé země, motivy protknuty do děje reflektují univerzální pocity v ryze moderní společnosti, ač samozřejmě emočně vyhnané, jak se dá.
Hra o dominanci v rodině, kde chce sice každý každého přerůst, ale zároveň si uvědomuje, že se svých souputníků nikdy nezbaví, může být nepříjemně povědomá. Stejně jako pocity spojené s porobováním vlastních potomků i snahou vybojovat si lásku a uznání rodičů na úkor sourozenců. Lev v zimě není o historii, ale o vztazích mezi lidmi narušenými touhou po materiálním i jiném zisku.

Filmařsky je Lev v zimě ne moc výrazný, veškerá tíha spočívá podle zvyklostí doby a žánru na již zmíněných hercích. Chválit ústřední dvojici + Hopkinse by se dalo zas a znovu. Dnes už podobné výkony nevídáme, protože do módy přišly civilní, zcela realistické výkony. Ty samozřejmě mají svou hodnotu a své kouzlo, ale když člověk pozoruje tu energickou emocionální smršť výbuchů hněvu nebo smutku, trochu se mu po starých dobrých časech stýská.
Lev v zimě se stal připomínkou zašlých trendů. Dob, kdy plátnům kralovala ne krásná, ale neskonale charismatická Katharine Hepburn, jež zde i ve svých jednašedesáti naprosto strhává pozornost. A samozřejmě O´Toole. Ten zde coby třicátník představuje padesátiletého Jindřicha, což je trochu zvláštní, ale jeho vtělení se do role stárnoucího krále je rovněž obdivuhodné.
Lev v zimě očividně není klasickým vánočním filmem, pozornost byste mu ale věnovat měli. Zas tak moc podobných není.

PS: O´Toole ztvárnil Jindřicha II. i v o šest let starším Becketovi, jejž lze v mnoha ohledech vnímat jako "první díl". Rovněž stojí za zhlédnutí.