Skladatel Eric Serra možná nepatří mezi nejznámější jména ve světě filmové hudby. Na kontě má ale už pár výraznějších prací, jako třeba odlehčenou akční fantasy Neprůstřelný mnich nebo westernovou komedii Sexy pistols. Tato recenze pojedná o hudbě k filmu Leon, kterou složil už v dávném roce 1994. Film je poměrně drsný, syrový, místy až moc krutý. Skladatel proto napsal hudbu podobných rysů: je smutná, deprimující, sem tam nějaká ta jiskra naděje, pak znovu neklidné očekávání. Soundtrack má dobrých 23 kusů, ale málokterý přesáhne hranici čtyř minut, takže nejde o nějak zvlášť dlouhou záležitost. Nyní si blíže představíme některé skladby. Hned první skladbou - Noon - se dostaneme do patřičné nálady. Pomalé noty a zvuky, které nevěstí nic dobrého, nás ihned zmrazí. Postupně se hudba dostává do většího pohybu, přičemž narůstá napětí. Rytmický puls je po celou dobu udržen v různých bicích nástrojích. Je poledne a na scénu přichází postava, která vzbuzuje větší hrůzu než známá Polednice. Psychopat Stansfield si jde pro svou daň. Atmosféra je dokonale dokreslena touto hudbou. Všimněte si rolniček. Většinou je máme spojeny s vánočním obdobím, s klidem a radostí. Zde jsou ale použity tak zvláštním způsobem, že v člověku vzbuzují diametrálně odlišný pocit, skoro strach. To neustálé tichounké cinkání vede skoro k šílenství. No dobrá, trochu jsem to přehnal, ale chtěl jsem vystihnout podstatu. Rolničky se vyskytují i v jiných částech soundtracku, jako třeba ve skladbě s názvem Fatman. Stopa č. 2 Cute name je plná smutku. V úvodu slyšíme ozvěnu dalekého hromu. Poté nastoupí melodická flétna za doprovodu smyčcových nástrojů a letmých rozložených akordů v harfě. V pozadí vzdálené hřmění po chvilce pokračuje. Je to krásná hudební báseň plná nejrůznějších odstínů smutku a truchlivosti. Třetí skladba, Ballade for Mathilda, nás nechá trochu oddechnout a uklidní nás na chvilku svou roztomilou a bezstarostnou náladou. Kytara jako protihlas k hlavní melodii, o kterou se dělí smyčce a zvonková hra. Úplný závěr nám pak svou temnější barvou připomene, že ještě zdaleka není po všech strastech a problémech. "What‘ s happening out there?" ptá se stará babička bydlící naproti bytu, kde Stansfield zrovna vyvraždil celou Mathildinu rodinu. Mathilda se vrací s nákupem a spatří tu spoušť. Nesmí se zastavit, nesmí se rozbrečet. Když se prozradí, zabijou i ji. Odvážně pokračuje dál a zazvoní na zvonek Leonova bytu. Tuto scénu, jednu z nejnapínavějších celého filmu, doprovází hudba z této skladby. Tvrdošíjná rytmická složka a zoufalá melodie v houslovém partu. Navazující skladba A bird in New York je opravdu krásná. Housle načnou melodii, kterou po chvilce převezme flétna (tady zrovna nějaká asijská flétna; podle zvuku to nedovedu přesně poznat a do partitury nejspíš asi nebudu mít možnost se podívat…). Č. 8 Can I have a word with you? je hudební doprovod pro scénu, ve které Leon a Mathilda jdou po ulici poté, co odešli pryč ze starého bytu (známá hláška: – A neříkej pořád jasný, jasný? – Jasný.). Rytmus je udržen v bicí složce, zatímco se již zmíněná flétna stará o melodii, která je, nutno podotknout, velice poutavá. Skladbu s názvem Feel the breath miluju. Leon učí Mathildu střílet na střeše jedné budovy. Melodie ze stopy č. 8 se zde znovu objeví v hlavní roli, ale je hrána pomaleji a místy je jinak harmonizována. Vše funguje absolutně skvěle a s patřičnou scénou ještě lépe. Nelze popsat, musí se to slyšet. Je mi jasné, že vás nemohu dlouho zdržovat s podrobným popisem všech skladeb. Výsledek by pak nebyl ke čtení (možná i tak už není!). Upozorním ještě jenom na následující části: č. 14 When Leon does his best; č. 17 Tony the IBM (akordeonek a mandolína + taneční doprovod = folklorní hudba jižní Itálie); č. 23 Two ways out (snivá nálada vytvořená klavírem ve vysoké poloze; Stansfield překazí Leonovi útěk jen pár krůčků od svobody…). Tento soundtrack mě vesměs velice potěšil. Klasické nástroje, ačkoliv mají důležité postavení a často mají na starost melodii, nehrají kupodivu až tak relevantní roli. Vaše ucho velice zaujmou všechny ty zvuky, pohyby a "údery" skvěle zakomponované v pozadí. Ani nevím, co tam všechno může být. Ve skladbě č. 20 The Fight Part 2 - Bring Me Everyone jsem například rozeznal i vrzaní dřevěné podlahy (nebo dřevěného houpacího křesla) a také cosi, co by se dalo nejspíš vytvořit spojením a pozměněním zvuků úderu krumpáče do železobetonu a bouchnutí záchodové desky o mísu (alespoň mně to tak přijde). Možná, že párkrát budete mít dojem opakování, každopádně si nemyslím, že vám to bude až tolik vadit. Obsah hudby je dost poutavý a na drobné nedostatky zapomenete. Trošku mi bylo líto, že jsem zde nenašel písničku od Stinga "Shape of my heart" ze závěrečných titulků. Určitě by se hodila a co se týče obsahu by pak soundtracku nic nechybělo. Takhle mám trošku pocit lehkého zklamání. Ani bonusová remixovaná skladba Hey little angel, vyskytující se na některých nosičích, to nevynahradí. Ještě řeknu to, že skladby nejsou seřazeny přesně chronologicky. Třeba č. 7 Fatman by patřila úplně na začátek, č. 4 by pak měla být označená jako č. 2, atd. To je ovšem detail, který mě osobně třeba moc nevadí.