GOLDIE FILM

Woody Allen natočil už asi sto padesát filmů a na jeden nový ročně se můžeme těšit tak dlouho, dokud bude naživu. Přesto se zdá, že největší úspěch zažil hned zkraje kariéry. Nejčastěji od něj diváci za svůj nejoblíbenější film označují buď o rok mladší Annnie Hallovou, nebo právě Lásku a smrt. Možná je to trochu laciné a očividné, ale já se k vyzdvihnutí téhle do carského Ruska situované taškařice připojím. O Allenově tvorbě však nejde mluvit jinak než jako o celku, proto i goldie bude pojata velmi zeširoka.

Láska a Smrt vznikla ještě před tím, než se Woody pustil do sofistikovaných konverzaček ze života a vysloužil si pověst lidového intelektuála. Jeho nejvýraznějšími počiny do té doby bylo povídkové Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat), revolucionářská parodie Banáni a sci-fi Spáč. Tudíž jeho dnešní postavení mohli diváci leda tušit, ale nejspíš ani tušit ne. Byl to prostě legrační zakomplexovaný Žid, který mluví o sexu, smrti i bohu a dokáže být nehloupý a zároveň vtipný.
Byl ještě plný energie a ochoty zkoušet, co jeho diváci snesou. Hlavně proto považuji Lásku a Smrt za jeho nejlepší počin. Na rozdíl od pozdějšího naplňování očekávaného allenovského standardu (ještě později spíš nenaplňování) se zde základy teprve budují - prvky jeho humoru a přístupu k vyprávění zde samozřejmě nalézáme v plné míře, ale vidíme zároveň cestu k nim, nejsou před nás předkládány jako hotová kusá věc.

Právě ona fáze, kdy Allen poznával sám sebe, je v jeho kariéře nepochybně nejzajímavější. U některých filmařů to může být naopak. Chvíli trvá, než naleznou svou vizi, a teprve pak začnou z rukávu sypat esa. Ke stáru se navíc často vzbouří sami proti sobě a točí, nebo alespoň produkují něco, co se jejich dosavadní práci vůbec nepodobá. Vezměme si Francise Forda a jeho nezávisláky posledních let nebo méně radikálního Scorseseho, který sice zůstává mainstreamový, ale na stará kolena si zkusil pohádku nebo komedii z burzovního prostředí.
Allen je přesný opak těchto pánů. Ti to nejlepší nabídli až po tom, co se našli, protože před sebe nikdy nepřestali klást těžké úkoly a pouštěli se vždy do náročných projektů. Svou hotovou režisérskou vizi vždy podrobovali zkouškám.
Woody jakmile se našel, zlenivěl, jak sám přiznává, a své mnohé plány nedotáhl do konce.

Filmy ho nikdy nezajímaly z technického pohledu a režijně byl až na případy, kdy imituje některého svého oblíbence (Felliniho, Bergmana), vždy rutinní, minimalistický a jednolitý. Veškerá jeho síla vždy spočívala ve scénáři, i na jejich úrovni pomalu upadal do stereotypu. Jeho snímky se tak staly nekonečným seriálem, kde se vracíme do stejného světa a řešíme podobné problémy. Jakoukoliv nuanci máme tendenci vyzdvihovat jako posun, protože všechny ty filmy jsou natolik stejné, že kosmetické změny působí vlastně docela výrazně. Proto mimochodem doporučuji dát si někdy maraton Woodyho Allena, kdy si jeho dílo pustíte hezky komplet a chronologicky - pak dostává celá jeho tvorba úplně nový kontext, a to v dobrém i zlém.
Na okraj se sluší upozornit na zajímavý jev, že i snímky, jež Woody označuje za osobní selhání - tedy zrovna Annie Hall, jež neměla být lehkou konverzační komedií, ale těžkým dramatem, jen se k tomu Allen nakonec nezmohl -, lze stále označit za kvalitní, v některých případech i za jeho vrcholy. Allen si zkrátka vždy uvědomoval, že jeho konkrétní schopnosti nestačí na to, aby si splnil svůj sen být velkým vážným režisérem. Opravdový problém nastal až ke konci osmdesátých let, kdy ony ambice zahodil, přestal se pokoušet "porazit sám sebe" a uvěřil všeobecným řečem o genialitě svého díla tak, jak je...

O tom však někdy příště. Vraťme se zpět k Lásce a smrti. Oproti Allenovým pozdějším učesaným dílům, kdy prakticky celý film rozvíjí v rámci jeho trademarkové vize jedinou myšlenku, jde o změť různě chytrých a různě laciných fórů, leckdy vyloženě komediálně-parodického rázu. Házených, jak zrovna přijde vhod, někdy poměrně nekonzistentně kupených na sebe. Pokud se některá postava obrátí s moudrem na diváka, je to okamžitě sestřeleno nějakou vtipnou pointou. Jde skutečně o rychlou hříčku, ne intelektuální hostinu, a Allen se tím zvlášť netají.
Ona uvolněnost snímku, svého druhu neotesanost, je skutečně nakažlivá, přitom však nejde o vyprázdněný feel good zážitek jako Půlnoc v Paříži. Na to jde o moc dravou a nepolevující sprchu gagů, takže nikdy prostě neupadneme do latentní pozitivní nálady.
Někteří docházejí k závěru, že Láska a smrt je jednodušším Allenem, tak i zdůvodňují, proč patří k těm nejvíc populárním mezi masovým publikem. Osobně mi však nedělá problém říct, že v téhle jednoduchosti, přímosti a trefnosti byla Allenova síla a ve filmu, kterým ještě nepotřeboval naplňovat očekávání, ale naopak je teprve tvořil, se mu povedlo vlastní potenciál vytěžit naplno. Srdce a rozum ho vedly k filmům jiného formátu, na to měl nárok, ale už nikdy to nebylo ono.