RECENZE FILMU

Jen velmi odvážný člověk může u epické (a k tomu navíc hudební) lovestory přijít se závěrem, kdy pár neskončí spolu. La La Land konečně dorazil i do kina v Jeseníku a já jsem se zase po několika týdnech do našeho slavného kulturního zařízení vypravila. La La Land mě lákal už dobrého půl roku, od doby, kdy jsem viděla první trailer. Přičtěte k tomu hudební žánr, lákavé herecké obsazení a humbuk, který se kolem snímku za poslední týdny strhl (Glóby, Oskaři) a i pro filmového ignoranta, jakým jsem já, je to dostatečný důvod, proč zase jednou dát filmu přednost před seriály.

La La Land vypráví příběh mladé číšnice / herečky Mii (Emma Stone) a nadějného jazzového muzikanta Sebastiana (Ryan Gosling). Ona chce být herečkou, on touží po vlastním jazzovém klubu. Jejich první setkání ani není setkání a druhé nedopadne o mnoho lépe. Když už se ale dají do řeči, jiskry začnou lítat a v úvodu zmíněná epická romance je na světě. Pár však musí čelit kariérním výzvám, které skutečně ukáží, jak pevný vztah Mia a Seb mají.

Čtyři roční období

Pro fanoušky hudebního žánru je La La Land povinnost. Hned na úvod nás čeká jedna z nejlepších scén celého filmu, velkolepé hudebně-taneční číslo, pod něhož se podepsala Emmy ověnčená choreografka Mandy Moore. Energie na vás z plátna doslova srší a vy se po pár vteřinách přistihnete, že se usmíváte a ťukáte si nohou v rytmu. Již po prvních třech minutách jste tedy velmi pozitivně naladěni, ačkoliv hlavní postavy jsou zatím nepředstaveny.

Příběh je rozdělen podle ročních období, sledujeme rok života obou hrdinů, který z velké části tráví ve společném vztahu plném jazzu, tance a zpěvu. Život ale není tak růžový, jak to naznačují veselé tance a písně. Hrdinové poznávají, že touha po kariéře a láska k tomu druhému se můžou dostat do protikladu. Sebastian se kvůli finanční jistotě upíše k účinkování v moderní kapele a Mia o několik měsíců později dostává šanci na svůj filmový debut, ovšem musí odjet do Paříže. Přičtěte k tomu narůstající napětí plynoucí z dlouhého odloučení (Seb je na turné a domů přijíždí jen občas) a máte zaděláno na pořádný malér.

Milostný příběh s koncem v dohlednu

V samotném úvodu jsem si dovolila spoiler, za který mi snad neutrhnete hlavu. Nebudu vám říkat, co přesně se stane, ale pro mě jakožto beznadějného romantika je úplný závěr hořkosladký. Na jednu stranu je geniální, jelikož Mia i Seb si splní své sny... jen každý sám. Na druhou stranu ale takto budovaná lovestory v kombinaci s barevnými kostýmy, chytlavými melodiemi a spoustou optimismu ve vzduchu přímo volá o happyend. Jistě, mnozí namítnou, že šťastný konec by film degradoval do obyčejného tuctového průměru, ale já to tak cítím, v kině jsem měla nutkání někoho seřvat, jak si takový konec vůbec mohli dovolit. Jako bych se vrátila do svého dětství, kdy jsem s nadšením sledovala jako dvanáctiletá Moulin Rouge a byla jsem tak šťastná za jejich velkolepou usmiřovací scénu Come What May, že náhlý smrtelný zvrat pro mě přišel jako rána z čistého nebe.

Pojďme ale jinam. Třeba k vizuálu. La La Land vás zaplaví barevností, jaká se ve filmech jen tak nevidí. Dokonalá hra světel a stínů si vás získá okamžitě. Příkladů by se našly stovky, v podstatě každá scéna je vizuálně dovedena k dokonalosti. Za všechny zmíním nádherné stepovací číslo na vyhlídce před svítáním. Zesvětlující se noční obloha doplněná hvězdami a tisíci světýlek z města a jednoduchá mizanscéna skládající se z lavičky, stromů a holé silnice. Víc nepotřebujeme. Tanec sledujete bez mrkání a užíváte si ho v kombinaci s barevnou oblohou a světly v pozadí ještě intenzivněji. Opomenout bychom však neměli ani nádhernou scénu v muzeu/planetáriu. Oba momenty odkazují ke zlaté éře hollywoodského filmu, kdy se ve filmech podobně nadpozemsky nadnášeli Fred Astaire a Ginger Rogers.





Chytlavý soundtrack

Plusové body snímek získává také za to, že herci své písně sami nazpívali. V dnešní době jde již o samozřejmost, tento trend rozjel v roce 2001 již zmiňovaný Moulin Rouge s Nicole Kidman a Ewanem McGregorem v hlavních rolích. Přesto to ale vždy potěší a dodá to filmu na autentičnosti. Přiznám se, že hned, jak jsem přišla domů, jsem si soundtrack stáhla a mám ho ve svém aktuálním playlistu.

La La Land právem patří mezi nejsilnější hráče a adepty na velké vítězství u letošního předávání cen Akademie věd. Kombinace hereckých výkonů, hudebních a tanečních čísel, zábavného milostného příběhu a vizuální složky dovedené k dokonalosti ze snímku dělá must-see kousek nejen pro milovníky muzikálového žánru. Jediné, za co odečítám posledních 10 %, je již zmiňovaný závěr, který mi dal takovou naději při sledování alternativní montáže, že jsem se neubránila ukápnutí slzy po návratu do reality.