GOLDIE FILM

Masaki Kobajaši je podle mého názoru nejlepší klasický japonský režisér z těch, co znám. Vlastně nechápu, jak došlo k tomu, že se oproti němu do popředí dostal zrovna Kurosawa. Možná proto, že Akira tvořil "japonštěji" co do formy a "evropštěji" co do obsahu, kdežto u Kobajašiho tomu bylo naopak. Formou se možná trochu přibližuje k našim standardům, ale neadaptuje Shakespeary a Dostojevské jako Kurosawa, dějově zůstává veskrze japonský.

Proto platí, že jeho povídkový snímek Kwaidan můžeme vnímat jako echt japonské dílo, které je ale velmi přívětivé i pro západní publikum. Neumím si představit ideálnější kus pro seznámení s klasickou japonskou kinematografii, takže pokud s ní nemáte mnoho zkušeností, doporučuji začít právě tímto souborem bajek, které vás prozatím ušetří komplikovanějšího vyprávění a místo toho vás utopí v moři nádherných výjevů.
Dějově mi Kwaidan připomínal našeho Karla Jaromíra Erbena a jeho Kytici - sledujeme oživlé lidové povídačky, v nichž jsou smrtelníci pokoušeni nadpřirozenou silou, a pokud selžou, následuje neúměrný a krutý trest. Démoni reprezentují většinou některou z přírodních sil, nebo připomínají dávnou událost historie. Vlastně se to moc nevzdaluje středoevropské lidové slovesnosti, až na ty kulisy.
Kobajaši se však rozhodně neinspiruje zdejšími tradicemi - všechny jím vybrané historky jsou stovky let staré, místní a dokazují, že některé motivy vznikají univerzálně napříč kulturami a v něčem velmi japonském lze hledat podobnosti s tím, co známe.

Černé vlasy vyprávějí o návratu muže k milence, kterou původně opustil kvůli kariéře na dvoře. Žena ve sněhu sleduje lásku člověka a démona. Hoichi bez uší nadaného slepého recitátora, jehož talent je znám i v záhrobí. A nakonec se Šálek čaje zaměřuje na muže pronásledovaného odrazem ve vodní hladině.
Příběhy jsou to dějově jednoduché, nerozvíjené do nějaké komplexnosti. Slouží pouze jako záminka k vytváření skutečně nádherných obrazů, v čemž byl Kobajaši mistr. Už jeho Harakiri je režijní skvost, tady ale své umění dotahuje k dokonalosti.
Režijně vyznívá o dost živěji než Kurosawa nebo Ozu, s kamerou mnohem víc hýbe, čímž se blíží západním trendům. I dnes v porovnání s jinými filmy obstojí, jeho nápady se ani na poli dvou hodin neokoukají.
Povídkovost bohužel zabraňuje vzniku podobné gradace jako v Harakiri nebo devítihodinovém opusu Lidský úděl (tomu se zde budu věnovat někdy brzy), takže zůstává právě u kochání se obrazem, ale na rozdíl od některých diváků bych to nevnímal jako zásadní problém. Spíš to vyplývá z námětu.

Snímek je pro japonskou kinematografii šedesátých let netypicky vyveden v barvě. A barvy jsou to skutečně nádherné. Tlumené, aby nebily do očí jak technicolorové klasiky dokáží, a přitom velmi působivé. Kde se to hodí, nebojí se Kobajaši i výraznějších odstínů, většinou ale spíš šetří, což přispívá k dojmu vyprávění velmi dávného příběhu.
Opět si šťouchnu do Kurosawy, který se podle mě s barvou nikdy nenaučil zacházet a třeba Ran považuji kvůli všem těm barvičkám za hroznou patlaninu. Omlouvám se, ale je to tak. Takový Děrsu Uzula už je lepší, přesto jsem přesvědčený, že přechod k barvě byla Kurosawova největší chyba. Uznávám, že on i Ozu s barvou přímo pracovali - dodávali jí významy a povýšili ji na informačně plnohodnotnou součást obrazu. Pro Kobajašiho zůstává jen estetickým prvkem. Nutno ale podotknout, že asi právě proto působí mnohem estetičtěji.

Což vlastně shrnuje celý Kwaidan. Je to především jedinečný estetický zážitek, který o japonské kultuře nahlas nemluví, ale prostě ji na vás nechá dýchnout. Diváka nezatěžuje složitým dějem, přitom však nabízí dost příběhového pojiva, aby nešlo o těžko stravitelnou lyrickou podívanou.
Takže se opět vracím k tomu, že Kwaidan musí fungovat jako ideální seznámení s japonskou kinematografií (podobně jako Harakiri). Čímž však nechci naznačit, že by šlo o dílo začátečnické nebo neplnohodnotné v porovnání s "velkými mistry". Jen dokáže celkem snadno komunikovat i s nezasvěcenými diváky. Kwaidan lze zkrátka vnímat jako "esenci japonskosti".