GOLDIE FILM

Když jsem o Posledním pokušení Krista psal jako o poněkud přehlédnutém kousku Martina Scorseseho, nenapadlo mě, že se stane se slušným přehledem nejčtenějším goldie textem. Možná jsem se tedy mýlil. Jsem si ale skoro jistý smutnou skutečností, že se Kundun, věnující se jinému náboženskému vůdci, opravdu zaslouženého přijetí nedočkal. Ve stejný rok (1997) totiž do kin dorazilo zásadně divácky vstřícnějších Sedm let v Tibetu, které se na stejný problém dívají více "hollywoodsky" a samozřejmě mají Brada Pitta. Zatímco z Annaudovy vize obsazení Tibetu se stal tuzemský televizní evergreen, na Scorseseho zapomínáme. Nic proti Annaodovi, ale příběh zatoulaného horolezce může za hluboký film s výpovědí považovat jen ten, kdo neviděl Kunduna.

Martin Scorsese svým zobrazením pohlcení jedné země nenatočil zrovna lehký film, který by se divákovi otevřel a vysypal na něj své poselství. Rozhodně pak nenatočil zábavný film. Jenže filmaři nejsou cvičené opice, aby si museli klást za cíl pobavit diváka a ukrátit mu čas. Někteří (Kubrick, Bergman, Tarkovskij... zkrátka ti největší) se proto nesnaží, abyste se si z jejich opusu odnesli pocit "to nám to ale krásně uteklo", protože naopak chtějí, aby divák každou vteřinu a každé filmové políčko "poválel na jazyku". Aby se zamyslel nad každou vyřčenou myšlenkou a zobrazeným problémem.
Kundun jde stejnou cestou, proto se nemůžeme divit, že diváci dávají přednost Sedmi letům, kde dalajláma řeší spíš soukromé kino než obsazování svojí země.
I zde má dalajláma biograf, kde ho několikrát vidíme, ale že by pro něj byl středobodem světa, se říct nedá. A Brad Pitt si zřejmě někam odskočil.

Kundun se věnuje samotnému dalajlámovi. Sleduje ho od dětství až po odchod do exilu a nevykresluje ho při tom jako hollywoodského hrdinu ani velkého bojovníka. Ve skutečnosti je postavou dost pasivní, která po většinu času jen sedí na vyvýšeném místečku a s nevěřícnou bezradností sleduje vývoj. Zdá se proto snadné si vůči němu vypěstovat nevraživost, ale až časem nám dojde, že Scorsese dělá z Kunduna záměrně velmi ztraceného člověka, který se sice nachází ve středu dění, to ho ale spíš ignoruje a obchází.
Abychom se s Kundunem mohli sžít, vypráví Scorsese celý příběh z jeho pohledu. Chápeme tak izolaci, které je podřízen. Velké události mu jsou spíš oznamovány a on se s nimi musí vypořádat. Očekává se od něj především funkce náboženského symbolu, jenž se do dění nezapojí víc než krucifix v kostele, protože "tato témata nejsou pro jeho uši". Pak tu ale vyvstane problém, že jde o lidskou bytost, která utrpení kolem sebe chtě nechtě vidí.
Někdo by mohl vyčíst, že dalajláma tu za svůj národ nebojuje žádnými plamennými projevy ani velkými gesty, jenže to by nesměla být vidět jeho bolest nad neúspěchem, která na diváka dolehne jako kámen. Na naše poměry nedospělý chlapec stanul v čele národa, který nemá mnoho možností, jak se ubránit mocnějšímu nepříteli. Zraky k němu upírají tisíce věřících, aniž by měl reálnou šanci do události zasáhnout. Je to velmi sžíravé.

Zajímavé je, jak využívá Scorsese symbol písečné mandaly. Zatímco v Sedmi letech ji pošlape čínská návštěva, což značí její neúctu k tradicím a snahu podrobit si Tibet, v Kundunovi ji zametou sami buddhisté, mimochodem v nádherných záběrech, což má zásadně jiné vyznění. V obou případech jde o jasný symbol Tibetu samotného. Annauld ale její zničení vnímá jako likvidaci něčeho, čím se měly oči těšit dál, Scorsese poukazuje, že ačkoliv krásná na pohled a náročná na vytvoření, od samého počátku byla určena ke svému konci, který nastal doslova mávnutím ruky.
Tady vidíme, jak komplexně Scorsese problém pojal. Ačkoliv obsazení Tibetu samozřejmě vnímá jako násilný a bezprávný čin, nebojí se nahlas říct, že šlo vlastně o nevyhnutelný vývoj událostí, jemuž se nemůžeme zase tak divit.
Přesto se Čínská vláda vůči snímku velmi ohradila - jistě o nic méně než oproti doslovnějším Sedmi letům v Tibetu. Díky reálnému vyznění a nepřehánění je vlastně Scorsese mnohem nebezpečnější, když si na zobrazené události chceme ustálit názor. Setkání dalajlámy s mocným Maem muselo být pro soudruhy na každý pád opravdu velké sousto.

Za pozornost jistě stojí, že Scorsese, zvyklý pracovat s největšími esy v oboru, obsadil tentokrát pouze neherce. Do rolí dalajlámovy rodiny dokonce jeho skutečné příbuzné (včetně hlavní role). Vzniká tím přesvědčivá autenticita, o níž se stejným způsobem tak neúspěšně pokoušel například Piere Paolo Pasolini. Scorsese by ale udělal dobrého herce i z pařezu, takže se tomu nedivme.
Nyní přišlo na řadu nevyhnutelné chválení režisérova talentu vytvářet nádherné výjevy skutečně kdykoliv. Tím spíš v Tibetu plném mnišských rób a chrámů. Kundun disponuje Scorseseho bezkonkurenční kamerou, kdy vznikají nevtíravé a přirozené, ale takřka geniální obrazy jednotné svou vkusností a sebejistotou, s níž jsou předvedeny. Z áčkových hollywoodských režisérů může konkurovat leda David Fincher, jen Marty to dokázal už klidně před dvaceti (a víc) lety.
Za pochvalu stojí i hudba uznávaného Philipa Glasse, jenž občas od oper a symfonických skladeb uteče k filmu.

Kundun je nádherný, ale také velmi tíživý zážitek, kdy se úchvatná audiovizuální stránka mísí se silným příběhem. Ani jedno není přetažené, Scorsese nestaví vyumělkované kompozice ani nečeše dějové kudrlinky, což je vlastně na jeho návštěvě Tibetu v nejkritičtější chvíli jeho existence velmi působivé. Můžeme věřit, že k tomu skutečně došlo právě takhle.
Dost možná se Kundun stal jeho divácky nejnáročnějším snímkem, protože na rozdíl od jeho gangsterek (Casino, Mafiáni), her s brakem (Mys hrůzy, Prokletý ostrov) a jiných výjevů z dějin (Gangy New Yorku, Věk nevinnosti) nebo něčího života (Letec, Taxikář) tu spíš sděluje myšlenky a předává poselství, než aby "jen" bavil či okouzloval diváka svojí precizností. Má daleko i k Poslednímu pokušení, kde Ježíš stojí před rozhodující volbou. Zde sledujeme v podstatě bezmocného náboženského vůdce, který musí přijít o svou zemi. Je to palčivé a nepříjemné, ale taková je i historie.