GOLDIE FILM

Němý film a ještě k tomu sovětský? Pokud si nejste jisti, zadržte, protože Křižník Potěmkin není jen agitka či propagandistické dílo, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nejednou byl tento snímek vyhlášen nejlepším filmem všech dob (např. bruselská anketa filmových historiků, rok 1958), dodnes funguje a inspiruje mnohé tvůrce světového formátu, kteří z něj velice rádi opisují.

Sergej M. Ejzenštejn nenatočil příliš mnoho filmů, zato však každý jeho počin můžeme považovat za inovativní a jakýsi mezník ve světové kinematografii. Nejinak tomu je u Křižníku Potěmkin. Bolševici se na film jako takový zaměřovali. Němý film mluví jen jedním, a to vizuálním jazykem, je nadnárodní, sjednocuje etnika a není tu požadavek na gramotnost diváků, ideje lze tedy snadněji zprostředkovat masám lidí. Roku 1925 Ejzenštejn na zakázku začíná tvořit Křižník Potěmkin, je to přesně dvacet let od ruské buržoázní revoluce.

Přese všechno se z Křižníku vyklubal výborný film. Jakožto zástupce sovětské montážní školy byl i Ejzenštejn ovlivněn např. americkým filmařem Griffithem (viz Intolerance). Do filmu však pronikají novátorské postupy a prvky. Ejzenštejn sám měl obrovský vliv na dějiny filmu, ač byly jeho snímky dostupné spíše vzdělaným intelektuálům. Narozdíl od svých kolegů se neopírá o literaturu 19. století, ale prosazuje současná témata. V Křižníku Potěmkin nenajdeme jednoho hlavního hrdinu jako např. u jeho kolegy Pudovkina, ale soustředíme se spolu s režisérem na masu.

Drama o vzestupu dělnické třídy natáčel Ejzenštejn s neherci (tzv. naturščiky), a to přímo v přístavu Oděsa, tedy v autentickém prostředí. V rámci příběhu vycházel z reálných událostí roku 1905, ale pro film historii modifikoval. Nově pak vycházel z antické tragédie, co se formy vyprávění týče. Film rozdělil na pět částí, které odpovídají antickému dramatu (expozice, kolize, krize, peripetie, katarze – kterou nahradil tradiční katastrofu). V první části nazvané Lidé a červi se námořníci bouří proti nelidským podmínkám na lodi, kdy odmítají jíst zkažené maso. Posléze dostanou v části Drama na zádi vojáci rozkaz námořníky zastřelit, ti se ale přidají na jejich stranu. V části Mrtvý volá je zabit voják a dochází k seřazení ostatních vojáků na oděském schodišti. Oděské schodiště, část čtvrtá, přináší zmasakrování davu. V poslední části Setkání s eskadrou se očekává střet křižníku, který vyplouvá na moře, ale vojáci ho nechají odjet. Právě tento heroický konec se rozchází se skutečností.

Obsahem Křižník Potěmkin podléhá době vzniku a dnes lidi asi neuhrane. Je třeba ale říci, že i přesto všechno dokáže zaujmout, zasáhnout a funguje, a to hlavně díky vynikající práci se střihem a novátorským postupům. Jak tedy Ejzenštejn pracoval, že nás baví dílo staré pětaosmdesát let, které je němé a vlastně propagandistické? Všechny epizody rozdělil tzv. cézurou na dvě kontrastní poloviny. Jednání má své vyvrcholení a závěr. Každá část tedy divákovi dává emocionální podnět, dohromady to pak vytváří ještě silnější emoce.

Ejzenštejn pracuje s montáží atrakcionů (E. vlastní termín vyjadřující prvek, který se dá propočítat tak, aby vytvořil emocionální šoky). Jeho dialektická montáž přináší konflikt mezi tezí a antitezí, kdy v divákově mysli vzniká třetí a lepší forma, synteze. Vůbec celý film je vystavěn na sérii konfliktů a kontrastů, čímž vzniká ono dramatické napětí. Ideálním příkladem je epizoda Oděské schodiště. Kontrasty jsou všude – sešikovaní vojáci/neorganizovaný dav (herecká akce), kontrasty ve velikosti záběrů, ve stylu a narativní formě, emocionální kontrasty (kočárek/vojáci), kontrasty prostoru a další. Ejzenštejn navíc pracuje s časem a záběry uměle natahuje. Odsuzoval dlouhé realistické záběry, naopak prosazoval rytmický sled několika krátkých záběrů, což ve výsledku graduje vyprávění, navíc napětí je zde pravidelné, divák je neustále něčím zaměstnáván. Ve filmu jsou dramaturgicky využívány i mezititulky.

Za kamerou Křižníku Potěmkin stál Ejzenštejnův dvorní kameraman Eduard Tissé. Snímek byl ve své době nesmírně populární např. v Německu. Druhý hraný Ejzenštejnův film funguje dodnes, přinesl značně expresivní scény a novátorské postupy. Zajisté každý viděl ikonickou scénu s kočárkem řítícím se ze schodů dolů. A možná málokdo ví, že scéna, která se objevila v Neúplatných, Allenových Banánech či například v Bláznivé střele, má původ právě zde. Další filmaři se ale inspirovali i u mnoha jiných záběrů (detail na pochodující boty apod.). Jako by Ejzenštejn natočil vše a jeho následovníci už se jenom inspirují.