GOLDIE FILM

Měsíc věnovaný posedlosti uzavře Martin Scorsese. Mnoho jeho filmů se tomuto silnému tématu věnuje. V Mysu hrůzy a Gangech New Yorku sledujeme obsesivní touhu po pomstě, v Barvě peněz či Zuřícím býkovi zase po úspěchu. A tím výčet Scorseseho posedlých hrdinů nekončí. Dnes padla řada na Krále komedie. Nenápadný film evokující spíš humor a pohodu, v němž se ale skrývá krušné jádro.

Tentokrát se podíváme na velmi odlišný druh posedlosti oproti předchozím titulům tohoto měsíce. Vždy totiž naši posedlí protagonisté disponovali značnou mocí své plány uskutečňovat. V Dokonalém triku se trumfovali schopní eskamotéři, v Baby Jane a Misery docházelo k týrání slabého silným a v Kill Billovi po pomstě prahla zkušená bojovnice. Mildred Pierceová mohla požadavky své dcery plnit a kupovat si tak její lásku, i když ne věčně. V Králi komedie však sledujeme, jak se posedlost vyvíjí na druhé straně barikády - v myslích těch slabých, neprivilegovaných a neschopných své touhy uskutečňovat.
Vracíme se k věčnému Scorseseho motivu. Posedlost vzniká a narůstá v postavách okrajových, neúspěšných, vytknutých z kolektivu. Stává se jim náhražkou za obyčejný život, který nedokáží žít, ačkoliv by moc chtěly. Hrdina Krále komedie je skutečně tím nejposlednějším z posledních, tím nejmenším a nejslabším na celém světě a jeho přání jsou odsouzena k neúspěchu "prostě proto".

Rupert Pupkin (Robert De Niro) působí jako podivín a zdání nejspíš neklame. Touží po kariéře velkého komika, tedy po něčem, co bylo v Americe osmdesátých let velké terno. Sám sebe vnímá jako nepopiratelný talent a v halucinačních představách si už předem vychutnává obdiv publika, potlesk a fanoušky, kteří o něj jeví vytouženě nezdravý zájem. Není třeba složitého hledání podtextu, aby nám došlo, že právě absence zájmu světa o jeho osobu musí být tím, co Ruperta, žijícího bez přátel a známých, nejvíc ničí.
Jeho nejbližší vztah je ten s Ritou Keane (Diahnne Abbott), další šílenou fanynkou televizní komedie, ovšem jde spíš o rivalitu než přátelství. Oba jsou tak zaslepeni svými cíli, že ačkoliv především touží po nějakém blízkém člověku, nenapadne je, že by jimi mohli být sobě navzájem.
Rupertovým snem je vystoupit v pořadu Jerryho Langforda (Jerry Lewis), kterého pronásleduje a několikrát se mu snaží vnutit své nápady. Jerry se chce neodbytného fanouška zbavit, tak mu slíbí, že se mu bude "někdy" věnovat. Čímž ale v Rupertovi vzbudí utkvělou představu, že mu televizní idol prakticky slíbil spolupráci. Začíná jeho cesta od posedlosti k šílenství a od podivína k nebezpečnému maniakovi.

Scorsese zvolil odlehčené téma "legrační idiot se vymkne kontrole" ihned po kultovním Zuřícím býkovi. Možná šlo skutečně o odpočinkový projekt, přesto platí, že on i De Niro tehdy byli nepochybně v plné tvůrčí formě. Král komedie je tak vlastně ve Scorseseho filmografii něčím podobným jako Osvícení u Stanleyho Kubricka. Na pohled nenápadná žánrovka o řád méně náročná než mistrova vrcholná díla, ve skutečnosti však umožňující vnímání na tolika úrovních, že není radno výsledek podceňovat.
Jde samozřejmě jen o rychlý příměr, Král komedie je ale přesně ten případ filmu, který se jeví jako oddechový, ale jednou za čas vystrčí růžky, a to se pak jeden nestačí divit. Najdeme v něm momenty, kdy Rupertova zaslepenost působí mrazivěji než monolog Hannibala Lectera. Jde o postavu nepřestávající vyvolávat nepříjemný zneklidňující pocit. Nakonec nevíte, jestli další tvrdou poznámku přejde s šíleným úsměvem, nebo tentokrát vezme sekeru a rozseká vás na kousky. K tomu sice nedojde, nejednou však jako by k tomu chyběl jen kousek.

Americké filmy, a vlastně vyprávění obecně, nás učí, že bychom měli následovat své sny a ty se pak splní. Scorsese dává téhle tezi ne facku, ale ránu pěstí, po níž jí vypadla polovina zubů. Jde v důsledku o velmi podvratný projekt, jakkoliv se to nemusí zdát. Podobně mohla přestat Alice utíkat až tehdy, když si uvědomila, že štěstí, jak si ho vysnila, vlastně nikdy nenajde a musí se spokojit s tím málem, co jí osud nabízí.
Alice už tu nebydlí i Král komedie jsou oba vnímány jako Scorseseho povrchnější, jednodušší kusy, ve skutečnosti však velmi tvrdě narušují stereotypy americké kinematografie a popírají obvykle prosazované cíle. Rupert je zprvu hodný, nebo přinejmenším neškodný člověk. Jeho sen dává smysl, zároveň nemůže nikomu uškodit či nedejbože ublížit. Postupuje ve snaze k jeho splnění tak logicky, jak jen obyčejný člověk v takové situaci může. Žádá šanci. Ke všemu krajnímu je až dotlačen později. Přesto od začátku působí pateticky, hloupě, odsouzený k neúspěchu. Hodný výsměchu a politování. Tyto emoce se jen stupňují a než se nadějeme, stane se z Krále komedie velmi depresivní zážitek. Uvědomíme si, že teď sice kroutíme hlavou nad Rupertem, ten však zároveň tak trochu symbolizuje všechna naše vlastní životní marná a bláznivá snažení něčeho dosáhnout.

Vzhledem k tomu, že závěrečnou scénu lze vykládat spíš jako hrdinovu fantazii (což není u Scorseseho poprvé, viz Taxikář), se vlastně nedozvíme, jestli Rupert má nějaký komediální talent, nebo ne. Není to podstatné. Sama představa, že podivín bez konexí vpluje na televizní obrazovku, že dostane šanci, o níž tolik sní, se jeví směšně a nemístně. My jako diváci to automaticky přijímáme, stáváme se vlastně součástí establishmentu. Vnímáme Ruperta jako člověka, jenž míří výš, než na co má nárok už z podstaty. Ne z podstaty talentu s nímž se nemáme šanci nebo touhu seznámit, ale svého společenského postavení.
Ze začátku jsme vedeni k ztotožněním se s tímto postojem a jak v Rupertovi narůstá fanatismus a odtržení reality, očekávali bychom potvrzování tohoto názoru. Já se ve skutečnosti zastyděl, protože jsem měl pocit, jako bych sám k vyhrocení hrdinova stavu přispěl.
Rupert přece nechtěl nic nesplnitelného, chtěl dvacet minut času svého idolu. My se ale z nějakého důvodu postavíme na stranu celebrity a připadá nám trapné, že se nějaká nula vůbec opovážila něco takového chtít. Pokud se vrátím k tomu, že Rupert symbolizuje naše vlastní marné životní snahy, tak nás Scorsese staví do pozice, v níž se vysmíváme sami sobě. Někteří diváci si toho nejspíš ani nevšimnou, to ale nepovažuji za Scorseseho chybu. Naopak.