GOLDIE FILM

Během minulých čtyř týdnů jsme vás seznámili se čtyřmi různými přístupy k dokumentu. Tím jsme ale pokryli jen část bohatého spektra, jež toto zvláštní odvětví kinematografie zahrnuje. I Koyaanisqatsi proto nabízí další, úplně jinou vizi "naučného" žánru. Pro někoho třeba tu nejzajímavější.

Dokumenty využívaly montáž více či méně důsledně už od dob objevení filmu, experti na to byli Rusové. Pospojovat natočený materiál a dovolit mu zapůsobit primárně vizuálně, později audiovizuálně, nabízelo filmařům vždy jedinečnou možnost oprostit se od narace a prostě kouzlit s kamerou a posléze střihem víc než kdykoliv jindy. Protože jde o filmy, které vždy vypadají velmi umělecky, vžilo se pro ně dokonce označení "filmové eseje", aby nám bylo ihned jasné, že na tohle se do kina nechodí s popcornem.
Asi nejslavnější montážní dokument je jistě Muž s kinoaparátem Dziga Vertova z konce dvacátých let, já ale do goldies vybral o pětapadesát let mladší snímek Godfreyho Reggia Koyaanisqatsi, který dokumentární montáž posunuje na nevídanou úroveň.

Spolu s Lekcí temnoty Wernera Herzoga bychom mohli Koyaanisqatsi nazvat "recenzí na lidstvo". Planetu Zemi a naše hemžení sledujeme oproštěné od člověčích měřítek, jako by se náš zrak a sluch zbavily vázanosti na 180 centimetrů masa a kostí a byla jim na okamžik dopřána vševědoucnost.
V prvních minutách sledujeme (krom prologu - startu raketoplánu Challenger, který snímek i uzavírá) nedotčená místa Země jako Grand Canyon a Monument Valley, aby se po malých náznacích naplno projevila síla lidské "tvořivosti".
Od obrovských továren a vodních nádrží, se přes různé další kolosy dostáváme k menším objektům. Lidské bytosti se tu zprvu vůbec neobjevují - ony obří objekty působí zcela mrtvě a nadživotně. Zmizela veškerá dynamika vody a oblak z úvodu. Následuje několik řízených demolic, kde lidé odpovídají živlům na to, jak umějí dát věci do pohybu oni. Kdyby nešlo o tak zdrcující a monumentální záběry, musel by návrat hybnosti působit pozitivně, takhle je tomu naopak.
Jak film postupuje, soustředí se stále na menší objekty, až objeví samotné lidi. Zobrazuje nejprve velké a nadosobní davy, převážně spěch a shon, aby skončil u jednotlivých tváří.

Přesto ale Koyaanasqatsi nenabízí lidské emoce. A není to jen absencí jakýchkoli slov (a zvuků obecně). Lidstvo tu člověka naprosto převyšuje a jedinec ztrácí jakýkoliv smysl. Co si autor myslí o dnešní uspěchané společnosti, je zcela zřejmé.
Můžeme to vlastně považovat za zvláštní - dalo by se čekat, že když snímek neustále směřuje níž a níž, bude se člověku přibližovat. Odcizení by měl způsobit opačný postup. Ve skutečnosti máme ale neustále na paměti ty obrovské scenérie a jedinci již nedokážeme přiznat hodnotu.
Tuto silnou škálu pocitů vzbuzuje Godfrey Reggio bez přidaného komentáře. Pouze precizním řazením záběrů. Nepostradatelný význam má i hudba uznávaného skladatele Philippa Glasse, který se povětšinou věnuje klasice a k filmu si odskočí jen občas. Jeho hudba Reggiovi natolik učarovala, až původní Koyaanisqatsi "zahodil" a sestříhal ho znovu od začátku, aby bylo se zvukovou stopou ve větším kontaktu. I proto nabízí skutečně mistrovský audiovizuální zážitek.

Režisér zopakoval úspěch o pět let později s rovněž ceněným Powaqqatsi a o dalších čtrnáct let později se o to pokusil ještě s Naqoyqatsi, to ale využití nevyspělých počítačových technologií nesneslo a dvěma předchůdcům se nevyrovnalo. Obzvlášť zub času poslední části trilogie uškodil, což můžeme vzhledem k tomu, že jde o nejmladší díl, považovat za jasný nedostatek.
Koyaanisqatsi totiž skutečně nezestárlo. I dnes dokáže ohromit a přitlačit do křesla. Jistě se jedná o poněkud náročnější snímek. Už jen proto, že vám v něm nikdo neříká, na co se soustředit. Zároveň se ale sluší dodat, že nejde o žádnou nerozluštitelnou enigmu a divák ochotný nad předloženými záběry přemýšlet musí autorský záměr pochopit. I kdyby však mělo zůstat jen u kochání se těmi fascinujícími obrazy, nebude to ztracený čas.