RECENZE FILMU

Zdá se až paradoxní, že dobu, do níž se česká kinematografie vrací vůbec nejčastěji, stále nedokáže pořádně zobrazit, přiblížit, zkritizovat. Vyrovnat účty, jak se tak říká. Idealizování komunismu ve stylu Pelíšků už se naštěstí začalo zajídat a postupně se objevují filmaři, kteří se snaží jít na dřeň. Přesto se to doposud žádnému nepodařilo. A Konfidentovi už vůbec ne.

Sledujeme příběh Adama (Jiří Mádl), který v zájmu své přítelkyně (a trochu i zájmu vlastním) přijal práci u StB coby "odposlouchávač". Moc se mu to nelíbí a místy dokonce odposlechy sabotuje. V důsledku toho se zároveň odcizuje své ženě (Michaela Majerníková) a začíná působit natolik podezřele, až soudruzi raději umístí štěnici i do jeho bytu. Toto víme po půlhodině filmu a o mnoho dál se děj vlastně neposune - kdyby pointa přišla po této půlhodině, nepřišli bychom o nic zásadního. Jenže to by se asi výsledek nemohl promítat v kinech, tak bylo potřeba ho nějak znásobit... Bohužel se znásobuje hloupými, ne moc velký smysl dávajícími prvky.
Postavy dlouho bloumají a jejich vývoj prakticky neexistuje. Krom jednoho zajatého učitele se na konci všichni chovají stejně jako na začátku. Aby byl vývoj učitele jasný úplně každému, profiluje se jako superbohémský člověk s dlouhým hárem (jejž by nikdy nikdo uprostřed sedmdesátých let nenechal učit), který nedá kytaru z ruky a neustále si zpívá. Maličko násilné, ale to by byl poslední problém.

Pak tu máme samozřejmě ještě "podtext", tedy to, co film říká. Že komunismus byl špatný a nežilo se v něm moc příjemně. I to je nám jasné po půlhodině a dál se rovněž nedostaneme.
Českoslovenští filmaři totiž nedokáží jednu zcela zásadní věc, a sice říct divákovi "můžeš za to i ty". Obloukem se tomu vyhnula i Pouta, jejichž hrdina byl moc šílený na to, aby publikum cítilo potřebu se s ním identifikovat. Vyloženě se nabízelo, že Konfident bude se svým námětem právě tím chybějícím článkem tnoucím do živého. S bizarně očividnou snahou ale dělá pravý opak.
V první řadě má neskutečně schematický a jednoduchý příběh. U každé postavy známe jednu jedinou vlastnost, postoj vůči režimu. Pouze podle něj vyvozujeme, jestli je hodná, nebo zlá. Proto tu jednotliví lidé fungují jen coby součást příběhu, nemají žádnou osobnost ani osobitost. Situace, do kterých se hrdina dostává, mu i proto nedávají jinou možnost než zachovat se jediným způsobem. Tento fakt nám režisér/scenárista připomíná doslova neustále.

Tvůrci jím podporují myšlenku několika zlých lidí nahoře a spousty hodných, utlačovaných dole. Slouhové vykonávající rozkazy tu nenesou žádnou vinu - jsou oběťmi stejně jako sami odposlouchaní. Neměli přece jinou možnost. Ve skutečnosti jsou na tom ještě hůř, protože je trápí svědomí. Toto striktní rozdělení na tři zkarikované hajzly a tlupu chudáků s čistým štítem se zdá tak primitivní, až se těžko věří, že s ním ještě někdo má potřebu přijít. Zvlášť po filmech jako Životy těch druhých a vlastně i starých dobrých 451° Fahrenheita či naše Ucho, rozebírajících téma nesrovnatelně hlouběji a hlavně upřímněji a bez strachu.
A že je tento koncept zahnán do naprostého extrému! Ostatně hlavní hrdina se ke svému finálnímu činu nerozhodne poté, co byl svědkem zabití celé rodiny včetně malé holčičky - to mu den nezkazí -, skutečným katalyzátorem se stane až jeho povýšení, tedy ztráta možnosti schovávat se v anonymitě "vykonavatele rozkazů". Jako by právě tady byla tlustá a jasná hranice "dobra a zla."

Tato myšlenka filmu, tedy velký odpustek vůči všem, co nevydávali rozkazy, už v kontextu s podobnou mnohem odvážnější tvorbou patří někam na hranici naivity, trapnosti a lži. Nejsem pro nějaké plošné odsuzování všech, co sešli z cesty, ale to, jak vehementně se my Češi (a očividně i Slováci) ve filmech bráníme přijetí zodpovědnosti, je vážně podivné. Přesvědčujeme se o tom, že jsme jednali tím jediným možným, tudíž v důsledku správným způsobem.
Že existovali lidé, kteří se touto cestou nevydali, film jednoduše ignoruje - ostatně skupina okolo jakéhosi spisovatele vypadá velmi neživotně. Skládá se z lidí extrémně zidealizovaných (sám spisovatel, roztomilé tetky, učitel, kněz) a hloupých. Jednou za čas se sjedou a přestože vědí, že jsou odposlouchávaní, nadávají od rána do večera na komunismus. Ze snímku nejvíc vyplývá, že tak neopatrní lidé si dopadení vyloženě zasloužili! Vlastně vše je postaveno tak, aby omlouvalo hrdinu.

Konfident se vehementně snaží vzbudit tísnivou atmosféru zobrazované doby, ale ve skutečnosti ji vlastně zlehčuje. I když jinak, než je u nás obvyklé. Zatímco jiní filmaři hledí na komunismus s nostalgií, Juraj Nvota z něj dělá místo zlé jaksi samo od sebe, které většinu hodných lidí nutí proti své vůli dělat špatné věci. O hlavním hrdinovi nejde pochybovat - trpí, smutní, občas sabotuje a neměl jinou možnost -, čímž se příběh vzdává jakýchkoli palčivých etických otázek. Když si vzpomeneme, že už na konci šedesátých let ukázal Vojtěch Jasný ve Všech dobrých rodácích, že komunismus pouze probouzí zlo uvnitř člověka, a právě tím je nebezpečný, jen těžko můžeme ocenit zdejší neměnné charaktery a jasné členění na dobro a zlo, které už by dneska mělo být překonané, ne že vlastně představuje to odvážnější, co u nás na dané téma vzniklo.