Čajkovského mám hrozně rád, v podstatě je to jediná vážná hudba, kterou si kdykoli rád pustím a snad proto byl Koncert (mimo to, že byl nominován na Zlatý glóbus) filmem, který jsem si nemohl nechat ujít. Při pohledu zpátky musím kromě skvělé hudby (soundtrack netvoří jen Čajkovský) ocenit i skvělou vyváženost filmu a lehkost, se kterou se přechází z komediálně laděné poloviny (dění v Rusku, příjezd do Paříže) do té dramatičtější (koncert a odkrývání Anne-Mariiny minulosti). Uvědomuji si, že film stojí na modelu „dá se dohromady parta kamarádů, kteří to s láskou k hudbě dotáhnou až na vrchol“, ale Koncert jej obohacuje o pokud ne přímo bolestnou, tak přinejmenším tesknou línii a unikátní „tak-to-u-nás-v-Rusku-prostě-chodí“ humor a velice rád se na tento film znovu podívám. Už kvůli sponzorovi-oligarchovi. Kvůli řešení problému s pasy. Už kvůli Čajkovskému a krásné Melanie Laurentové.

Koncert, který si zaslouží velké K

Mé vidění tohoto snímku je zřejmě velmi ovlivněno mým vztahem k hudbě (klasické zvlášť). Za závěrečný Čajkovského koncert pro housle a orchestr bych musela dát aspoň 70 %, i kdyby ve filmu nic jiného nebylo. Ale ono bylo. Příběh ruského (rozpuštěného) orchestru byl roztomile hyperbolický a příběh dirigentka a jeho vyvolené houslistky neurážlivě dojemný. Titulní koncert představoval přesně takové finále, jaké si film zasloužil: kromě úžasné hudby byla závěrečná sekvence nádherně sestříhaná a poskládaná i po všech nehudbeních stránkách.