GOLDIE FILM

Existuje překvapivě málo filmů patřících do naprosté elity. Mezi umělecká díla tak zásadní a nezpochybnitelná, že ovlivňují kinematografii dnes jako v době svého vzniku a navíc o sobě nedovolují pochybovat. Cesta na Měsíc, Křižník Potěmkin, Občan Kane. A dozajista Kmotr. O tomto monumentálním mafiánském opusu už bylo sepsáno tolik, že amazonský prales se musí zatraceně obávat, aby někdo nezmáčkl tlačítko "print". Čím si ale majstrštyk Francise Forda Coppoly zasloužil tuto pozici?

Když totiž narazíme na kousek s takřka bezvýjimečně kladným hodnocením, automaticky se nabízí myšlenka, že tu máme další hype. Jak je vůbec možné, že si prominentní postavení v tolika žebříčcích drží film očividně nezaměřený na masy? Není to trochu podezřelé? Odpověď nalezneme v schopnosti mistra Coppoly vytvořit auru velikosti, která dýchne na každého, kdo s ní přijde do kontaktu. I ony "masy". Již úvodní scéna Kmotra nám jasně říká, že tenhle film prostě patří mezi špičku. Již první tóny ústřední melodie se umí zahryznout do divákova podvědomí a jen tak se ho nepustit. Tato schopnost dokonale si omotat diváka kolem prstu je velmi důležitá. Coppola s ní pracuje vždy. A obdivuhodně často úspěšně.

Tím nechci naznačit, že by byl Kmotr špatný film, který pouze kamufluje svou prázdnotu lesklým obalem. Naopak. Obdiv si zaslouží o to větší, že i když oficiálně "jen" dokonalou formou sdělí vcelku jednoduchý příběh "kterak mladý synek tatínkův podnik zdědil", dělá to zcela plnohodnotně. Coppola dokazuje, že vítězství formy nad obsahem může být úplné a konečné. A že jednoduchost premisy nemusí nijak znehodnocovat výsledek. Dokazuje, že poctivá filmařina utáhne v podstatě sebeprostší příběh mnohem lépe, než by překombinovaný scénář zamaskoval neschopný štáb. Kmotr totiž ohromuje právě zpracováním, které musí zapůsobit, protože jednoduše nemá srovnání, nebo jich má málo.

Žádné složité dějové eskapády, žádné přehnané zvraty. Vše v duchu realismu. Coppola opět spíše než nějaké šokování diváka sází na uvěřitelné plynutí děje, dokonalé herecké výkony a hlavně funkční atmosféru. A je to právě Kmotr, kdo vysvětluje přenesení pojmu "atmosféra" do filmového slovníku. Kmotr totiž skutečně vytlačí veškeré ovzduší z vašeho pokoje a naplní ho vlastní velkolepostí. Coppola dokáže navodit pocit až nadlidské vznešenosti, nedotknutelného perfekcionismu a nezpochybnitelné kvality. A právě tato atmosféra na nás dýchá natolik intenzivně, že jí musíme podlehnout. I když v podstatě to je skutečně jen jako nechat se opít rohlíkem. Daří se mu vzbudit v nás zájem o tu zločineckou organizaci, kterou bychom v reálném životě nenáviděli, ale tady ji obdivujeme.

Netřeba zmiňovat výborné herecké obsazení, kterým Kmotr proslul. Stejně tak, že jakkoli se všichni přítomní snaží, Marlon Brando je stejně přehraje, i kdyby jen ležel v kómatu na posteli. Ten člověk měl tak neuvěřitelné charisma! To bylo navíc právě v tomto případě vytěženo do naprostého maxima. Don Vito Corleone je bezpochyby dokonalý vzor tahouna snímku, který se snažili napodobit mnozí další. Brando zkrátka nemá konkurenci (a Pacino se předvede až v následujících dílech), přestože dokonale vedení herci vystupují v celém filmu.

U Kmotra se zkrátka vše povedlo na maximum. Výborná hudba, skvělé obsazení, precizní a sebejistá režie, silný (i když jednoduchý) příběh. I přes vysokou kvalitu přístupnost většině diváků, kterou může takový Kubrick jen závidět. Točit dobře a zároveň pro víc lidí je totiž taky kumšt. Škoda, že takové kousky dnes již nevznikají (a to nemyslím tak, že by je neměl kdo točit, ale že se o jejich realizaci nikdo ani nepokouší). Kmotra naštěstí Hollywoodu nikdo neodpáře, a proto bude Coppolova vlajková loď dál vzorem všem svým následovníkům.