GOLDIE FILM

Stanleyho Kubricka jako režiséra netřeba představovat. V sekci Goldies jsme mu zatím věnovali tolik prostoru, kolik si zaslouží. Dnešní goldie má, stejně jako ta pojednávající o jeho Zabíjení, poloviční rozsah, proto ji považujte za další bonus pro vás čtenáře.

Vrahův polibek z roku 1955 lze vnímat jako Kubrickovu prvotinu. O dva roky starší Strach a touha je totiž filmem, s nímž byl sám režisér hrubě nespokojený a rozhodl se jej zničit, aby ho už nikdy nikdo neviděl. V 80. letech se sice originální negativ našel, ale i tak je zhlédnutí Strachu a touhy v rozumné kvalitě úkolem takřka nemožným.

Vrahův polibek je posledním snímkem, jehož scénář napsal Kubrick bez opory nějaké literární předlohy. Samotné natáčení bylo více než dobrodružné. Kubrickovi chyběly peníze, často točil bez povolení a navíc se musel potýkat s technickými problémy. Vrahův polibek není bez chyby, přesto bychom však neměli toto dílo ignorovat. Kubrick se sice teprve hledal, i tak ale stvořil v mnoha ohledech nevšední film. Především obrazová stránka se vším, co se k ní váže, stojí za pozornost.

Hned v první scéně se seznámíme s hlavním hrdinou a zároveň vypravěčem snímku. Osamělý muž stojí na nádraží a chystá se nám povědět svůj příběh. To, co se odehraje dále, je jeden velký flashback mapující pár minulých dní. Dovídáme se, že Davey Gordon je boxerský šampión, který se chce vydat na strýcovu farmu, protože se mu v životě zrovna nedaří. Potkává krásnou blondýnku Glorii, jež pracuje pro místního gangstera. Rozhodnou se odejít spolu, ovšem než se tak, a jestli vůbec, stane, budou muset čelit ještě spoustě nebezpečí. Rapallo je jim na stopě a rozhodně se nehodlá lehce vzdát.

Kubrickův Vrahův polibek věrně následuje pravidla žánru noir a dějově příliš nepřekvapí. V podstatě jednoduchý příběh se drží zaběhnutých konvencí, ovšem krátká stopáž nedává divákovi příliš prostoru na to, aby se nudil. A protože dal v dalších filmech Kubrick přednost literárním předlohám, lze usuzovat, že si byl zmíněných nedostatků vědom. Přese všechno však ve Vrahově polibku prokázal talent a dal nám tušit, že se rodí budoucí režisérská hvězda.

Kubrick zdařile režíruje hodnověrně vypadající boxerskou scénu, jeho filmové obrazy mnohdy vypadají jako povedené fotografie, nápady sype z rukávů. Dobře vypadají jeho hry se světlem a stínem, čímž do snímku vnáší patřičnou atmosféru, neztratí se mnohé záběry využívající zrcadla, okna nebo televizní obrazovku k tomu, aby byl filmový děj podán formálně zajímavějším a ne konvenčním způsobem. Dočkáme se podhledů i nadhledů, které dodávají patřičné konotace. Z nadhledu se díváme na samotného hlavního hrdinu, čímž Kubrick sráží jeho autoritu.

Zajímavé je krátké baletní intermezzo, které nám představí Gloriinu sestru. Neméně zajímavá je závěrečná scéna, v níž graduje předchozí děj. Finální boj v opuštěné továrně na figuríny je nápaditý a zároveň podobný budoucímu Kubrickovu hitu Mechanický pomeranč. Zkrátka a dobře – halda nápadů se ve Vrahově polibku neztratila, Kubrick prokázal talent a ukázal, že s ním musíme počítat.