GOLDIE FILM

Dnešní den v sobě skrývá sice nekulaté, přesto však zásadní výročí, jehož důležitost možná není vidět na první pohled, na jakýkoliv další vám ale nemůže uniknout. Je tomu již devětadevadesát let, co světlo světa poprvé spatřil Tulák, kultovní postava geniálního režiséra Charlese Chaplina a nejspíš první nesmrtelný filmový trademark, jemuž se dodnes může rovnat leda rozevlátá sukně MM, Elvisovo "yeah" a Michaelův Moonwalk.

Nebudeme se věnovat skromným začátkům, kdy Tulák spíše sekundoval okouzlující rošťandě Mabel. Jedno a dvoucívkové chaplinovky, zvlášť ty nepyšnící se Charlieho režií, datum trvanlivosti propásly někdy před půl stoletím. Podívejme se ale na vrchol, tedy jeden z již celovečerních snímků, který neztratil nic ze své krásy.
Řeč je o grotesce The Kid, v níž se Tulák ujímá osiřelého chlapce, kterého i přes počáteční rozpaky zcela přijme a s otcovskou láskou o něj pečuje jako o vlastního.
Bylo velmi odvážně dát groteskám pevný a ne vždy humorný děj a právě Chaplin byl z prvních, kdo to dělali. Zprvu Tulák možná přesně splňoval zvyklosti grotesek: středem všeho dění byly násilí, naschvály nebo krkolomné kousky. Humor byl založený na otevřené škodolibosti diváka a Charlie vystupoval jako značný "hajzlík". Tentokrát však přišel film s dojemnými, smutnými a nostalgicky scénami. Tah se však Chaplinovi vyplatil.

The Kid je skutečné "překrásný" film ve všech ohledech. Není mnoho srovnatelných, k nimž by toto jediné slovo pasovalo tak bezvýhradně, že už není třeba nic dalšího dodávat. Z fleku mě napadá ještě Caprův Život je krásný, možná něco od Miyazakiho, ale pak už nic.
V dnešní době už tak jednoduché, ale silné věci samozřejmě točit nelze. Působily by nepatřičně primitivně a ošuntěle. Pro Kida to ale neplatí. Dobovost mu dodává silnou neprůstřelnou vestu. Nemluvím tu o tom, že bychom museli potlačovat výtky kvůli datu premiéry, ale že dobovost nás zcela vtáhne a přinutí přistoupit na svá pravidla. Dnes na to nejde navázat, jde to jen imitovat. Zrovna minulou sezónu se o to velmi úspěšně pokusil Martin Scorsese svým Hugem, méně úspěšněji ještě důraznější Umělec.

Pokud vás děsí, že je The Kid němý, musím vás upozornit, že u žádného filmu to nevadí méně. Chaplin byl skutečně geniální režisér a s minimem vložených titulků zvládá předávat dost přehledných informací k plnohodnotnému diváckému zážitku. Ani jednou nás během sledování nenapadne "teď by měli promluvit", slova jsou tu zcela zbytečná. Norma Desmondová by měla jistě radost.
Pro Chaplina nebylo bezzvukové (rozumějte bezdialogové - hudba hrála u grotesek vždy) provedení z nouze ctností, ostatně se ho držel až do začátku čtyřicátých let, tedy do doby, kdy už byl zvuk naprostým standardem a Charlie představoval nostalgické dozvuky minulosti. Do té doby točil díla jako Moderní doba, která zašlost starých časů přímo tematizují.
Někteří si dnes Kida mylně interpretují jako obraz velké hospodářské krize, která však začala až o osm let později - bída zkrátka existovala už před tím.

Dnes vidíme legračního šmajdajícího chlapíka s buřinkou a pružnou hůlkou, za tím vším se ale skrývají léta dřiny a práce. The Kid je pak jistě jedním z vrcholných děl této snahy. Dnes bychom řekli jedno z nejúspěšnějších propojení mainstreamu a umění, i když tenkrát se to tak samozřejmě nebralo.
Nakonec se ještě sluší smeknout před Jackiem Cooganem, podle mě nejlepším dětským hercem všech dob, jehož výkon je skutečně srdceryvný, důrazný a přitom přesvědčivý. Chudák byl vystaven značnému drilu a traduje se, že při natáčení scény, ve které Kida odvážejí do sirotčince, přesvědčil otec malého Jackieho, že tam skutečně míří, takže jeho zděšení a slzy nejsou hrané. Nicméně ho to zřejmě nepoznamenalo, takže konec dobrý... Naopak to on v mistrné režii Charlese Chaplina poznamenal svět filmu a snad každého, kdo tuto nesmrtelnou klasiku viděl.

Výročí "narození" Tuláka by v Hollywoodu měli slavit s důsledností čtvrtého července, šlo o první náznak směru, jakým směrem se bude filmový průmysl ubírat. Ze strany Chaplina však nešlo o vydělávání co nejhorentnějších sum, pokud můžeme o Chaplinovi něco říct s jistotou, tak že dělal, čemu věřil. I proto strávil značnou část života vyhoštěn z USA, když se odmítal vzdát svých levicových (ne však komunistických, jak byl očerňován!) politických ideálů.
Jako mnoho velkých umělců, i on strávil své poslední dny zatrpklý a v ústraní. Přitom jde bezpochyby o zásadní osobnost kinematografie, srovnávat se může (když už jsme začínali tím srovnáváním) s zábavními giganty jako Steven Spielberg či James Cameron. Jeho vliv je tak velký, že ani nedokážeme rozpoznat jeho hranice.