RECENZE FILMU

Paul Greengrass možná se Zelenou zónou přestřelil, ale jistě nemá smysl posílat ho do starého železa. Jeho druhý a třetí agent Bourne v podstatě redefinovali moderní akční thrillery, Let číslo 93 byl neskutečně strhujícím zážitkem. Kam se v jeho tvorbě zařadí Kapitán Phillips?

Inu... redefinovat ani brát dech nebude. Vlastně jde o poměrně generický greengrassovský film o tom, jak Toma Hankse unesou somálští piráti a Američané ho chtějí zpět za každou cenu. Závěrečné vysoké hodnocení vyplývá spíš z toho, že zkrátka nic není špatně, než že by režisér zvlášť překvapil kvalitou.
Příběh je vyprávěn minimalisticky a jde o jeden z těch případů, co jednou za čas testují hranice, jak moc hrdinsky se musí hrdina chovat, aby mohl být "hrdinou".
Bohužel to testuje v rámci hollywoodských zvyklostí, takže opravdové dekonstrukce žánru se nedočkáme - spíš dotažení myšlenky "obyčejného heroismu" chlápka od vedle k dokonalosti.
Zvlášť když onoho chlápka hraje Tom Hanks, symbol "milého tuctového Američana", neměl by s tím být problém. Tedy takový byl asi záměr.

Právě Hanks se zdál od počátku jako největší slabina filmu. Asi jako by do hlavní role v tuzemském tvrdém dramatu někdo obsadil Miroslava Donutila.
Ten člověk je okoukaný a jeho notoricky známá dikce už nejvíc ze všeho irituje. Od doby, kdy ho bratři Coeni obsadili do Lupičů paní domácí, kteří se dají číst především jako explicitní důkaz nesnesitelnosti Toma Hankse, už se tento pán jen těžko bere vážně.
Asi vás tedy po tom všem skepticizmu potěším tvrzením, že v kapitána Phillipse zvládá Hanks skvěle. Jeho hrdina bez jasné osobnosti a stanoveného charismatu, jehož motivace, touhy a osobní vlastnosti známe jen velmi povrchně, proplouvá dějem a permanentně neví, stejně jako permanentně nevíme my. Přišlo mi to velmi chytlavé a zajímavé.
Bohužel scénář Phillipse nakonec vždy dotlačí do pozice, kdy udělá typické gesto (nabídne svůj život za život člena posádky), nebo nějaký lišácký trik, jak piráty ošálit (finta s vysílačkou, po níž následuje scéna s pastmi jak ze Sám doma). Kdyby se film od těchto nutných prvků zcela oprostil a nechal nás ještě víc tápat, nakolik je Phillips vlastně chytrý a hodný, nakolik ho tedy máme mít rádi, byl by výsledek nejspíš ještě o řád lepší.

Co do formy jde samozřejmě o typický rychlý střih (několik delších záběrů, třeba sledování vlečného lana, pak spolehlivě poutají pozornost) a klepání kamerou, jak to jen jde.
Překvapilo mě ale, jak nedůsledný je v tomto ohledu Greengrass. Nabízí spoustu zcela klasických kamerových obletů lodi a záběrů z míst, kam kamera nemohla být reálně umístěna, dojem autentičnosti tedy nemůže vzniknout. Čekal jsem mnohem tísnivější a méně konvenční snímání.
Když se na všudypřítomné klepání podíváme blíž, jak může vlastně vzbudit realistický dojem? Vždyť když my sami trháme hlavou, nebo se rychle pohybujeme, rozhodně nevidíme tak trhavě a rozmazaně. Tento styl tedy nesimuluje naši přítomnost, ale naopak zhmotňuje kameru - o obrazu přemýšlíme vždy jako o pořízeném kamerou (oproti třeba dlouhým Scorseseho záběrům, jež mohou opravdu vyvolávat dojem, že jsme v něčí hlavě). Přesto se trhavá kamera i díky Greengrassovi stala synonymem realističnosti. Já z toho nic nevyvozuji při hodnocení Kapitána Phillipse, jen jsem se tady nad tím chtěl zamyslet.

Zaujalo mě, že zahraniční recenze operují s divokými výklady, čeho a jak moc má být Kapitán metaforou. A ano, prvky přesahu lze jistě najít, když po nich člověk pátrá, ale mě naopak bavila značná přímočarost a jasnost vyprávění. Tady není po čem pátrat. Strany jsou jasně dané, konflikt zcela pochopitelný. Zmiňované přesahy jsem osobně vnímal spíš jako náznaky širšího kontextu dnešního světa než jeho cílenou alegorii. Hledat v zhruba realistickém filmu silné metafory mi přijde jako vyložený protimluv. Ale asi to jde, tak jestli se vám do toho chce...
Pro mě je Kapitán Phillips především poctivým civilním thrillerem, který v rámci amerického standardu nabízí velmi příjemný zážitek. Greengrass zde moc neexperimentuje a v mnoha ohledech se zdá vyloženě rutinní. Ale takovou rutinu já si rád nechám líbit. A můžu upřímně říct, že těchto 140 minut mi uteklo zásadně rychleji než třeba 140 minut Muže z oceli. Což u filmu, který nemá zapotřebí odsýpat, rozhodně není samozřejmostí.