RECENZE FILMU

Založeno na pravdivém příběhu. V amerických snímcích toto upozornění vídáme vcelku často. V českých filmových vodách se zas o tak častý jev nejedná. Ne snad, že by u nás nebylo nouze o zajímavé, šokující a napínavé příběhy, které si o zfilmování hlasitě říkají. Ale tvůrcům se do nich asi moc nechce, což je v případě například takového Filipa Renče – chameleóna filmových žánrů – fakt přinejmenším zarážející. Abychom mu však zas až tak příliš nekřivdili, musíme připomenout, že i tento režisér se kdysi pokoušel příběh nejznámějšího českého vězně přenést na stříbrné plátno. Jeho plány však zcela nevyšly, a tak k nám Jiří Kajínek přichází až nyní. V režii Petra Jákla.

Petr Jákl se doposud věnoval práci kaskadéra a herce. Vlastně spíše jenom kaskadéra, protože většina jeho rolí se omezovala na to projít záběrem a pak někam spadnout nebo na někoho spadnout a ještě ho nejlíp přitom pořádně pomlátit. Největší herecký prostor si pak užil v experimentálním Krysařovi F. A. Brabce, kde ztvárnil titulní roli tajemného vymítače krys. Kajínek je tedy pro Jákla režisérským debutem a je nutno podotknout, že se do něj pustil s velkým nasazením, ve kterém ho podporovala celá jeho rodina a přátelé. Což je fakt, kterého si během filmu nelze nevšimnout. Manželka vzala roličku televizní reportérky, budoucí možný švagr mu kromě jedné z rolí složil také filmovou hudbu, bývalá manželka jeho budoucího možného švagra nazpívala titulní píseň, zkrátka trochu to zavání Hujerovci. V komorním příběhu by to možná nebyl tak rušivý element, ale pokud se jedná o pokus udělat v českých podmínkách atraktivní akční film, pocit té naší „malosti“ dobrému výsledku příliš nepomáhá.



Petr Jákl jako kaskadér spolupracoval v několika zahraničních produkcích (xXx, Vetřelec vs. Predátor), kde se přiučil tomu, jak se dělá pořádná akce. A otázkou bylo, jak tyto zkušenosti skloubí s faktem, že tvoří žánrový film pro českou kinematografii netypický a přitom je režisérské batole. Výsledek je přesně takový, jaký se dal očekávat. Kajínek má atraktivní a moderní look, snaží se vcelku pevně udržet dějovou linku, ale její jednotlivé scény jsou kvalitativně velmi nevyvážené. A tak zatímco při některé se dostaví i příjemné mrazení v zádech, při další budete těžko chápat, na co při její tvorbě asi tvůrci mysleli. Po technické stránce se tedy skutečně jedná o nadprůměrný český film. Již úvodní titulková sekvence má dynamický střih podporovaný naléhavou hudbou Václava Noida Bárty a v západním stylu diváka během několika minut uvede do Kajínkova případu. Dobrý dojem pak ovšem trochu pokazí kamera F.A. Brabce. Dočkáme se od něj sice několika „bayovských“ záběrů z letadla na Mírov, ale prapodivné zoomování a prostřihy zejména v neakčních sekvencích jsou otravné už samy o sobě, nemluvě o tom, že jejich kvantita je schopná diváka skutečně vytočit. Samotné akce pak není asi tolik, kolik by divák čekal, ale je natočena slušně, přehledně a osobně si myslím, že je jí přesně tolik, kolik je jí český film schopen unést se vzpřímenou hlavou.



Podobně nevyváženě pak působí herecké výkony. Mezi Jáklovy trumfy patří bez debat Vladimír Dlouhý a představitel titulní role Konstantin Lavroněnko. Prvně jmenovaný tu ve své poslední roli dokazuje, o jaký talent český film přišel, ten druhý má takové charisma, že i kdyby celý film nepromluvil, respekt z něj mít budete. Sám Lavroněnko vlastně skutečně celý film nepromluví. Někdo opět dostal nápad obsadit česky mluvící postavu zahraničním hercem. Jan Šťastný, který Lavroněnka namluvil do češtiny, je ale naštěstí nejen dobrý herec, ale také i dobrý dabér, takže výsledek není zas až takový průšvih. Což se ale bohužel nedá říct o postavě Boguslawa Lindy, jehož dabér pokazil, co mohl. Také jindy výborná Tatiana Vilhelmová tu tak trochu válčí sama sebou. Nechci tvrdit, že hraje špatně, ale mám pocit, že postsynchrony „odehrála“ s úplně jiným hlasovým výrazem, než jaký používala při natáčení. Nejenom že je její hlasový projev až příliš urputný a nekoresponduje s její mimikou a gestikulací, ale ona se mnohdy ani pořádně netrefí sama sobě do pusy. Její postavu právničky Pokorné navíc pošramotili také scenáristé. V jednu chvíli je to sebevědomá a silná žena, která si jde tvrdě za svým a nezaskočí ji ani nájemný vrah „utržený ze řetězu“, a v zápětí jí vidíme schoulenou na gauči s plyšákem v náruči. Pokud to měl být pokus o českou Ally McBeal, tak ten bohužel nevyšel. Alice Bendová se svým štrúdlem pro manžela vypadá vedle mučících scén také poněkud směšně. Což je možno tak brát vlastně i naopak.



Jelikož bývám zastánce umělecké licence a zároveň nehodlám předstírat, jak hluboce jsem s případem Kajínek obeznámen, nebudu se šťourat v tom, že, ačkoli se jedná o film natočený podle skutečných událostí, jména postav nesouhlasí a že prakticky žijí úplně jiné životy, než jejich reálné předobrazy (nebo snad Jiří Kajínek skutečně umí skákat po zdi takovým způsobem, že by mu i Neo záviděl?). Petrovi Jáklovi šlo zkrátka o to, vzít atraktivní námět a udělat z něj ještě atraktivnější film. Podařilo se mu to tak napůl, ale i ta snaha se cení.