RECENZE FILMU

Jurský park jsem poměrně nedávno rozebíral v naší retro sekci, takže recenzi jeho znovuuvedení obohaceného třetím rozměrem vezmu ve zkratce. Odpustit si ji nemůžu, na to je Spielbergem iniciované oživení dinosaurů až moc důležitou součástí mého dětství, stejně jako dětství většiny mně věkově blízkých diváků.

První, co se sluší vyzdvihnout, ale zároveň před tím varovat, je stav stereoskopie. Pokud u Lvího krále platilo, že u disneyovské animace jde vlastně jen o doplnění dávno existujícího a u Titaniku jsme obdivovali, že film starý patnáct let jako by už během svého vzniku s možností konverze počítal, u Jurského parku stojí za pochvalu, že se vydařil, přestože se ke konverzi vůbec nehodí.
Ano, najdeme pár záběrů evokujících prostor víc než bývá zvykem, mnohokrát se ale setkáme se scénou snímanou pro přidání rozměru dost nevhodně. Především se velmi často v popředí objevují rozostřené předměty, což ve 3D provedení vypadá velmi nepříjemně.
Na druhou stranu je stereoskopie co do hloubky překvapivě propracovaná. Když nic nezaclání v rozhledu, má ten rozhled potenciál ohromit. Nevybavuji si technicky kvalitnější výsledek, Spielberg dokonce překonává i Titanic! Jediné limitace jsou tak ty dané samotným filmem z jeho dvacetileté podstaty.

Ztratil něco ze svých kvalit samotný snímek? Asi čekáte uznalé "ne", to by ale nebyla tak úplná pravda. Jurský park ve skutečnosti není nadčasový film, je velmi 90s, ukotvený ve své době jak svou módou, tak i svým blockbusterovým pojetím, okouzlením klonovacími technologiemi a naivními vědeckými teoriemi... ve zkratce vlastně vším. Park rozhodně svých dvacet let netají a na rozdíl od o pět let mladšího Titaniku, který by mohl být i dnes vypuštěn jako žhavá novinka, jde o dílo velmi poplatné roku vzniku na všech úrovních.
Navíc má extrémně hloupý scénář zachraňovaný krom tušené hloubky předlohy i silným a vychytralým konceptem přiznané umělosti. Spielberg neustále upozorňuje na nepřirozenou podstatu parku, hraje si s motivy divácké atrakce a zábavné jízdy, takže se mu daří obhájit fakt, že postavy se chovají extrémně hloupě a nesmyslně.
Samotný film je navíc velmi schematický, chodí se z něj ze scény do scény a jeho dynamika značně pokulhává. Opět to můžeme vysvětlit konceptem atrakce, zábavního parku, v němž navštěvujeme jednu jízdu za druhou. Lze pak vyčítat umělost filmu, když na ni on sám neustále upozorňuje?

Například scény úniku na poslední chvíli či jízdy ve vyhlídkových autech a všudypřítomný product placement sebe sama. I šroubované emoce nepřirozeně rychle se střídající od hrůzy po ohromování. Nic z toho se nesnaží tvářit jako plně funkční a přirozený prvek, naopak to svou načančanost několikrát šponuje na maximum.
Spielbergovi se tím podařilo uniknout hrobníkovi z lopaty a dodnes se mu daří Jurským parkem vyvolat napětí i úsměv. Jde vlastně o stejný koncept jako u Indiana Jonese - neustále podtrhování vlastní nepřirozenosti a záměrné nedokonalosti oba nedostatky úspěšně eliminuje, nebo spíš povyšuje na nenapadnutelný záměr.
Jurský park coby blockbuster dodnes funguje především proto, že si tuto svou roli nepřestává uvědomovat. Přestože je natočený velmi precizně (první akce se dočkáme až v polovině, přesto se nezačneme nudit), zůstává poměrně prvoplánovou zábavou, která svůj koncept naplno doznává a nakonec tím působí vlastně děsně chytře. Spielberg má holt pod kšiltovkou, zase se z toho jedlou vylhal!

PS: Dabing zůstal původní, originál u nás nezaslechnete.