GOLDIE FILM

Steven Spielberg minulý týden oslavil ďábelských šestašedesát let. Když se podívá zpět na svou kariéru, jistě nemá důvod k zahořklosti. Nenašli byste vlivnějšího filmaře, a to co do reálné hollywoodské "moci", tak i množství trendů nastolených výlučně jeho osobou. Byl to právě Spielberg, kdo vytvořil dnešní pojetí mainstreamové kinematografie. Začal Čelistmi, prvním plnohodnotným blockbusterem, a přes sérii o Indiana Jonesovi se dostal až k završujícímu Jurskému parku, na který se zaměříme právě dnes.

Mnohým Stevenovo jméno nevoní právě proto, že (spolu se svým kamarádem Georgem Lucasem) definitivně určil, že mainstream se bude zaměřovat na stále mladší diváky a bude se dějově zjednodušovat směrem k masám. Redukoval "filmy pro každého" na trikové podívané a v podstatě vložil do kinematografie to, co dnes vnímáme jako její nejhorší prvky.
Výčitky jsou to ale poněkud plané. Jakkoliv s nově nabytými možnostmi ostatní neumějí pracovat a považují je leda za možnost "lacině" přijít k milionům, on se v nich cítí jako ryba ve vodě.
Dnes to potvrzuje tím spíš, točí snímky s rozpočtem blockbusterů bez cílového publika, čistě pro vlastní potěchu. A potvrzoval to i v minulosti, kdy míval ve zvyku připravovat zároveň dramata a blockbustery v rámci jediné sezóny. Najednou tak vznikaly Schindlerův seznam s Jurským parkem či později Ztracený svět a Zachraňte vojína Ryana. Jako podobný postup můžeme vnímat i loňskou dvojici Tintin a Válečný kůň.

Spielberg se pasoval do role velkého amerického filmaře, co masy jednou rukou baví a druhou vzdělává. Ročník 93, ročník Jurského parku a Schindlerova seznamu (Steven skutečně "běhal" od jednoho štábu ke druhému), lze považovat za vrchol tohoto přístupu.
Jako představuje Schindler "drama, jež muselo být natočeno", tak zvládá Jurský park roli "spektáklu, který jsme chtěli". Kultovní výprava do zábavného parku vymknutému kontrole měla tendenci formovat dětství snad všem z nás, co jsme tenkrát měli správný věk, a starší nechal jednoduše sedět s otevřenou pusou.
Právě na údivu a úctě Jurský park stojí a majestátní motivy Johna Williamse nebudí ani tak napětí nebo strach, ale ze všech diváků dělají návštěvníky země divů, jež nechá wowovat z plna hrdla.
Zkratovité by ale bylo odsoudit snímek jako revoluční, ale hloupou trikovou podívanou, která krom stárnoucího CGI nemá mnoho co nabídnoud a po ošoupání prvotního údivu mizí i její kvality.

Vezměme v potaz, že první akčnější scéna, pokud nepočítáme předtitulkový incident, se odehraje až na začátku druhé poloviny! Takové tempo by si letní blockbuster nemohl dovolit (a potvrdí to King Kong Petera Jacksona), pokud v sobě nemá víc než tendenci bavit.
Celou první polovinu Steven čistě ohromuje neakčními záběry (příjezd na ostrov, první setkání s dinosaurem) a diskutuje o lidské hamižnosti a neúctě k přírodě. S předlohou Michaela Crichtona zachází podle vlastního uvážení a nebojí se ji značně změkčit, přesto i jeho Parku zůstal silně kritický tón, soustředěný především okolo postavy Jeffa Goldbluma.
Kombinace s všudypřítomným údivem se možná jeví protichůdně, ve skutečnosti nás ale režisér chytře staví do zvláštní role. Stáváme se návštěvníky zábavního parku a čekáme na další atrakce, abychom časem pochopili, jak pošetilé to od nás bylo.
Atrakce se první polovinu v podstatě nedostavují. Když k nim konečně dojde, přichází s nimi také razantní změna tempa a stylu, až to zaskočí. Skvěle to tematizuje scéna těsně před přelomením těchto dvou rytmicky odlišných částí filmu. V ní zvědaví a natěšení hrdinové projíždějí kolem klecí, jež jsou ale prázdné, což je začíná postupně značně iritovat. Tedy tak dlouho, dokud se dinosauři skutečně nedostaví a neukážou, kdo tu stojí na vrcholu potravního řetězce.

Spielberg nebyl v dotahování těchto prvků nekompromisně přísný, osobně si myslím, že kdyby eye candy momenty v první polovině potlačil zcela, dosáhl by silnějšího dojmu. Přesto je motiv "vymknutí z rukou" a "hamižných konzumentů, co si zaslouží trest" velmi jasný a působí na diváka dostatečně srozumitelně.
Už díky zmíněné předtitulkové scéně a následných náznacích vnímáme park jako časovanou bombu, co musí každým okamžikem explodovat. Ať už čistě z principu "přírody, jež si vždy najde cestu", nebo z více či méně znepokojivých náznaků rodících se problémů (uplácený zaměstnanec, opakovaně připomínaná inteligence velociraptorů).
Selhání Jurského parku pak pramení jak z velikosti přírody, tak z malosti člověka nezávisle na sobě. V dnešní době, kdy je environmentální poselství Avatara vnímáno skoro jako nějaká urážka dobrého vkusu, se sluší připomenout, že motivy mocné přírody, jež nakonec vždy zvítězí nad člověkem, kinematografii prostupují napříč časem, světadíly i cílovým publikem - nejde o žádný dobový výstřelek.

Pro většinu diváků samozřejmě zůstává Jurský park především velkolepou atrakcí, ostatně je koncipován právě tak, aby ji co nejvíce připomínal. Spielberg na umělost parku neustále upozorňuje a diváky staví do pozice v podstatě obyčejných konzumentů, co se přišli bavit, stejně jako potenciální zákazníci klonovací laboratoře.
Crichton mu vždy vyčítal, že se snímek nikdy nepřetáhne od zábavné jízdy směrem k nekompromisnímu hororu, jak je koncipována předloha. Jistě měl pravdu, že by to mohlo být zajímavé. To bychom tu ale pak měli docela jiný film - Spielbergovým záměrem bylo vytvořit poctivý blockbuster, jehož pomocí především ohromí triky Stana Winstona a jejich co nejlepším využitím. Zachování ducha předlohy a několika kritických prvků je pouze prostředkem, jak toho dosáhnout.
Zatímco v Schindlerově seznamu tentýž rok využíval prvků mainstreamového dramatu, aby sdělil myšlenku, již považoval za důležitou, v Jurském parku využívá myšlenkově bohatou předlohu, aby ohromoval mainstreamovými prvky. Oba snímky se tak v sobě zrcadlí jako přesný opak druhého, kdy se z opačných směrů přišlo k oné "pravé americké filmové poctivosti". A Jurský park sám o sobě dokazuje, že i blockbustery potřebují nehloupé myšlenkové jádro.