RECENZE FILMU

Opravdu by mě zajímalo, co se stane průměrnému haterovi Avatara, nebo jen někomu s odměřeným přístupem k tomuto velkofilmu (který považuji s odstupem času za ještě víc než naprostou pecku), když zajde na Johna Cartera. Mrtvička? Infarkt? Emigrace do Severní Korey, kde ho s tím nebudou otravovat? Exploze hlavy? Vše, co bylo na namodralém opusu kritizováno, tu je totiž ne znásobeno, ale vyexponováno na druhou. A kdyby jen to!

Bavím se představou, jak se nějaký vysoce postavený ředitel studia Disney od prosince 2009 probouzel každou noc se studeným potem, když se mu mu znovu a znovu vybavoval úspěch sázky Foxů na Camerona. Řešení bylo na dosah! Ze šuplíku vyšmátral předlohu s dějem takřka identickým, ale staršího data, takže nemůže být obviňován z plagiátorství, a rozbil prasátko. To by v tom byl čert, aby to nevyšlo!
No... nevyšlo. Tenhle disneyovský obšmah výletu na Pandoru připomíná výsledným dojmem spíš Green Lanterna, jeden z nejignorovanějších megafilmů poslední doby, nebo Novou trilogii Hvězdných válek (rozhodně ale ne Starou trilogii). Kámen úrazu spočívá opět v nepochopení filmových triků. Ty nás přece nezajímají proto, že jsou drahé, ale protože něco zprostředkovávají. Pokud se jim to nedaří, nemají smysl.
Z toho vyvozuji, že John Carter nemá smysl.

Rovnou si odbudu to základní: V čem John Carter podobá Avataru tak moc, že o tom nemůžu přestat žvanit?
Už v samotné premise. Stejně jako Cameron, i Stanton chce stvořit nový svět, který nás má pohltit svojí velkolepostí a krásou.
Stejně tak nám bude povědomý dějový rámec. Pozemšťan musí ze sobeckých důvodů v novém těle a s novými schopnostmi zapadnout mezi domorodou rasu (která vypadá jako zelení avataři s párem rukou navíc), aby se k nim nakonec přidal, zamiloval se do princezny a pomohl jim v boji proti útočníkům, kteří rozvracejí harmonii na planetě. Zachází to tak daleko, že závěr filmu obsahuje stejný cliffhanger s identickými "stargate" záběry jako Avatar!
Vzhledem k tomu, že Cameron sám využíval známých motivů, tedy představ o kolonizaci Ameriky v době princezny Pocahontas (což je mimochodem historická postava - překvapilo mě, kolik lidí ji považuje za smyšlenou), lze přistoupit k tomu, že variování jeho variace není trestuhodné, ale pouze zbytečné. Ještě trocha smysluplnosti, a nebylo by si nač stěžovat...

Andrew Stanton, režisér doposud pouze pixarovek, hlavně VALL-Iho, především zadaptoval/stvořil nepřesvědčivý svět, od čehož se odvíjí zbytek. A nemluvím tu o takových malichernostech, jako že na Marsu uctívají bohyni, ale očividně žijí bezvýjimečně patriarchálně, nebo že zde i tvorové vypadající jako my (tedy růžově) mají modrou krev. Jen trochu mi vadí, že hlavní hrdina skáče desítky metrů do výšky bez důvodů, jimž by šlo věřit. To vše shovívavý divák promine.
Naopak maximálně leze na nervy neexistence limitů čehokoli. Zkrátka nevíme, jak moc je hrdina nezranitelný, kde leží hranice jeho schopností a jaká další nesmyslná hi-tech fantasy věc se může znenadání objevit, aby zcela rozbořila dosavadní představu o zdejších zákonitostech.
Pandora působila přesvědčivě jak svojí flórou a faunou, tak divošskou komunitou, která i přes zidealizování vyhlížela životně. Vždy, když se snažíme vnímat Carterův Mars jako skutečné místo, rozboří tuto představu nějaký nový zvrat/předmět/tvor, který sem zkrátka nezapadá.

V osmdesátých letech vznikl Flash Gordon a my se dnes máme čemu smát. Bylo to odlehčené, bylo to jednoduché. Bylo to ok, protože to člověka praštilo do očí první vteřinu. Když ale tvůrci Johna Cartera nenaznačují, jak vážně se berou (podle všeho smrtelně vážně), nevíme, jak máme jejich film vlastně vnímat. Podobný GP status tedy nehrozí.
Úvodní asi čtvrthodina se například odehrává ve westernově pojaté Americe, jež má vypadat realisticky, přitom prvních deset minut na Marsu zcela vyloučí možnost, že bychom mohli ke Carterovi přistupovat jako ke sci-fi. Když si začneme zvykal na klasické fantasy o nováčkovi v cizím světě, začne se hrdina chovat jako natripovaný Neo a ze dne na den je z něj vyvolený. Ve scéně, kdy najednou sám bojuje proti celé armádě, ztrácíme iluze o tom, že je vůbec smrtelný.
Jak si pak můžeme vytvořit vazby k postavám, které nejsou definované? Jak lze cítit napětí, když hrdinům nehrozí reálné nebezpečí? Jak zabránit návalům únavy u desáté trikové orgie, v níž se očividně nikomu nic nestane, protože z dvou a čtvrt (!) hodiny máme za sebou jen půlku?

Chabý, protože nevyužitý příběh pozornost rozhodně neudrží a láska mezi Carterem (Taylor Kitsch) a princeznou (Lynn Collins) patří mezi ty nejdebilnější románky za dlouhou dobu (od Epizody II?). Vůbec to, jak zkratkovitě a samozřejmě se k sobě postavy chovají, budí dojem, že studovaly scénář ještě pilněji než samotní herci. A mytologie? Namísto ní na nás příběh chrlí jen desítky nezapamatovatelných pojmů, kdy byla i tráva přejmenována na sdkjfgn, aby to znělo lépe.
John Carter se pokouší o druhý Avatar, ale končí jako druhý Green Lantern. Sterilní (dějově, trikově... vyberte si) podívaná za neuvěřitelných 250 milionů dolarů, z nichž každý je vidět, ale ani jeden nás nezajímá, nabízí velmi účinné zabití času. Násilné a nemilosrdné zabití, které bolí. Představuje to nejhorší, co si vůbec dokážu na blockbusterech vybavit. Další Narnie a Princ z Persie, kde disneyovsky neškodné pošťuchování s megarozpočtem nudí po první scéně.

PS: Zásadní selhání 3D formátu. Dává nám jen vyblitou šeď barev a minimální efekt. Scorsese nastavil laťku vysoko...

PPS: Prakticky ke každé hitovce lze najít starší knihu, povídku nebo komix, který se jí dějově podobá. Nijak si tedy neprotiřečí, že Carter kopíruje Avatar a zároveň je adaptací velmi staré knihy. Zvlášť když zmiňovaná kniha inspirovala i Jamese Camerona. Bylo by naivní považovat za náhodu, že tak podobný blockbuster přišel dva roky po megaúspěchu Krále světa. Dávat mu "imunitu" kvůli předloze je alibismus. Samo o sobě to samozřejmě nemusí být špatně... proto to nepíšu.