Drew: Kdo by to řekl? Vy a agent daňového úřadu.
Joe Black: Smrt a daně.

Joe Black: Miluju tvou dceru a dneska si ji odvedu s sebou.
William Parish: Cože?
Joe Black: Myslím, žes mě slyšel, Bille.
William Parish: Nikam si Susan neodvedeš. Co to má vůbec sakra znamenat? Dohodli jsme se.
Joe Black: A mě to mrzí.
William Parish: Susan je má dcera, má před sebou nádherný život. Chceš ji o to připravit a říkáš, že tě to mrzí? Promiň, ale omluva se nepřijímá.
Joe Black: To je mi jedno, Bille. Miluju ji.
William Parish: Jak ideální, když si můžeš vzít, co chceš, protože se ti to líbí. To není láska.
Joe Black: A co to je?
William Parish: Nějaké bezúčelné zaslepení, ze kterého máš chvilkový požitek. Chybí tomu to důležité.
Joe Black: A to je co?
William Parish: Důvěra. To, že bereme odpovědnost za svou volbu. Že se podle toho chováme po zbytek života. A hlavně, že neublížíme tomu, koho milujeme.
Joe Black: Láska podle Williama Parishe.
William Parish: Znásob to nekonečnem, ponoř do hlubin věčnosti a stejně stěží pochopíš, o čem mluvím.

Joe Black: Jak je?
William Parish: Proč se staráš?
Joe Black: Jen se ptám, Bille.
William Parish: Chceš to vědět? Povím ti to. Dneska večer roklí šeré smrti nepůjdu, ale poženu se tryskem. Můj obchod mi ukradli dva mizerní piráti. A skoro jsem zapomněl: Moje dcera se zamilovala do smrti.

William Parish: Napadlo mě... Když jsi tady, a jak se zdá, zaneprázdněný, jak to vypadá s tvojí prací jinde?
Joe Black: Když ses dnes ráno holil, nebylo to jen holení.
William Parish: Jak to myslíš?
Joe Black: Vymýšlel jsi nápady, plánoval, rozhodoval ses, je to tak?
William Parish: Asi ano.
Joe Black: Chápeš ten pojem. Zatímco část tvého já dělá jednu věc, další část dělá něco jiného, možná se dokonce věnuje práci. Je to tak?
William Parish: Takže tomu rozumíš. Gratuluju. Teď to znásob nekonečnem, ponoř do hlubin věčnosti a stejně stěží pochopíš, o čem mluvím.

William Parrish: Je těžké odejít, viď.
Joe Black: Ano, Bille.
William Parrish: Takový už je život. Co ti mám povídat. Měl bych se bát?
Joe Black: Člověk jako ty nemusí.

William Parrish: To je jeden přítel. Poprosil jsem ho, aby se zastavil. Dali jsme se do řeči... Zústane s námi na večeři.
Quince: To je skvělé.
Allison Parrish: Rádi vás poznáváme. Ale byli bychom raději, kdyby vás otec představil...
Smrt: Taky vás rád poznávám.
William Parrish: Tohle je moje dcera Allison a její manžel Quince. A Drew. Moje pravá ruka. Pracujeme spolu.
Allison Parrish: Tati, má tvůj přítel nějaké jméno?
William Parrish: Jméno?
Drew: Jak si říká...
William Parrish: Promiňte. Tohle je... To je...
Allison Parrish: Sem s tím jménem.
Drew: To napětí mě zabije.
William Parrish: Úplně mi to vyypadlo z hlavy. Omlouvám se. To je... Joe.
Drew: Jen Joe...
Allison Parrish: Krásné jméno...
Quince: Taky si myslím.
Joe: Ahoj.
Drew: A jak dál?
William Parrish: Jak to myslíš?
Drew: Třeba Smith nebo Jones nebo...
William Parrish: Black.
Allison Parrish: Konečně. Těší mě, pane Blacku.

hlas: Ano.
William Parrish: Ano co?
hlas: Ano je odpověď na tvojí otázku.
William Parrish: Na jakou otázku?
hlas: No tak, Bille. Na tvojí otázku. Na kterou se ptáš sám sebe stálečastěji. Když lapáš po dechu při squashi, když dobíháš letadlo, včera v noci v posteli a dneska ráno v kanceláři. Otázku, která ti vězí v hrdle, dusí krev ve tvém mozku, která ti znovu a znovu zvoní v uších, když si ji pokládáš.
William Parrish: Ta otázka...
hlas: Ano, Bille. Ta otázka. Ta otázka.
William Parrish: Umřu?
hlas: (Poprvé se ukáže.) Ano.

William Parrish: Kdo jsi?
hlas: Představ si tisíciletí znásobené dlouhými věky složenými z nekonečna. Tak dlouho jsem na světě. Ale bylo to teprve nedávno, kdy jsi vyprovokoval můj zájem. Říkej tomu nuda. Navštívila tě moje přirozená zvědavost, nejvytrvalejší a nejdůležitější prvek na světě.
William Parrish: Proč?
hlas: Chci se porozhlédnout po světě, než si tě odvedu.
William Parrish: Kam?
hlas: Potřebuju někoho schopného, moudrého a zkušeného. A tohle všechno o tobě píšou ve tvých doporučeních. Zvolil jsem si tě.
William Parrish: Abych udělal co?
hlas: Ukázal mi svět. Byl můj průvodce. A na oplátku dostaneš...
William Parrish: Co?
hlas: Čas. Minuty, dny, týdny. Nebudeme se zatěžovat detaily. Důležité je, abych se nenudil.

(William se v pracovně chytne za srdce.)
hlas: Ano. Ano.
William Parrish: Ano co?
hlas: Ano je odpověď na tvojí otázku.
William Parrish: Já jsem se na nic neptal.
hlas: Myslím, že ptal.
William Parrish: Kdo jsi? Hergot, co se tady děje?
hlas: Myslím, že víš.
William Parrish: To nevím.
hlas: Zkus to. Protože kdybys to nezkusil, jako bys nežil.
William Parrish: O čem to mluvíš?
hlas: O tom, o čem jsi mluvil ty.
William Parrish: Co to je za člověka? Řekni mi, kdo jsi.
hlas: Ty mi přikazuješ?
William Parrish: Ne. Omlouvám se, já...
hlas: Ty se neomlouváš. Snažíš se vzít situaci do svých rukou. Ale ty víš, že tuhle situaci vzít do svých rukou nemůžeš. To stačí. Prozatím. (Parrishova bolest skončí.)

(Joe příjde do kuchyně. Kuchař mu nabídne jídlo.)
Joe Black: Ó ne. Raději arašídové máslo.
kuchař: Jak ho mám servírovat? S toasty?
Joe Black: Ne, jen to máslo.

(Will se vzteká.)
Joe Black: Nerozčiluj se, Wille. Přivodíš si infarkt a zkazíš mi prázdniny.