Rozchod Nadera a Simin
RECENZE FILMU
Zhruba od poloviny roku vidím, jak tenhle tajuplný film s názvem "Jodaeiye Nader az Simin" stoupá v žebřížku IMDb, aniž bych si ho byl dokázal sehnat. Situace se naštěstí změnila asi před měsícem, kdy se navíc ukázalo, že se nadějný íránský kousek na začátku února vydá i do tuzemských kin. Pod jménem Rozchod Nadera a Simin. Za tu dobu se z něj navíc stal i na různých koutech českého internetu opěvovaný miláček. Stojí druhý výtvor Asghara Farhadida, který doputoval až k nám (jinak jeho pátý celovečerní kousek), za všechnu tu tichou, ale o to přesvědčivější pozornost?
Rozhodně ano. I kdyby nebyl Rozchod ničím jiným, je celkem působivým nahlédnutím do světa, který si vykládáme poněkud zkresleně. Írán ani jiné země blízkého výhodu stále nejsme schopni vnímat jako "sobě rovné" a život tamních lidí si představujeme... no... zhruba jak si Američané představují život v České republice. Pro někoho tedy bude překvapením, jak "normální" je každodennost v tak "nenormální" kultuře. Farhadi tím, že točí ze zkušenosti a že pro něj jeho prostředí není "exotické", ale "domácí", v první řadě ukazuje odlišnosti skrze to, v čem se jeho svět ztotožňuje s tím naším a mnohem zásadněji to platí i naopak - tedy skrze to, v čem se odlišujeme, ukazuje podobnosti.
To ale pouze v druhém plánu - tenhle film nemá islámskou kulturu nijak přibližovat, vysvětlovat, prezentovat a nedej bože "obhajovat" v porovnání s tou západní.
Je asi úplně zbytečné poukazovat na to, že stejný snímek by nemohl vzniknout pod dozorem žádného "pozorovatele zvenčí". Právě proto, že se nezabývá ničím, čím by se zabýval evropský nebo americký filmař. A to není věc, která by automaticky plynula z toho, že jde o íránský film - podívejme se na indickou, japonskou, francouzskou a, proč chodit tak daleko, podívejme se na českou kinematografii. Všechny se mnohdy rochní sami v sobě a leckdy máme pocit, že jejich smyslem je nebýt někým jiným.
Smyslem Rozchodu Nadera a Simin je odvyprávět příběh rozvádějícího se páru, ale zároveň jisté "kriminální podzápletky", kdy bývalá chůva obviní Nadera z nadapení, které u ní vyvolalo potrat. Ústředním motivem se pak stává lež, kdy každá postava (doslova) v něčem někomu lže, popřípadě neříká pravdu.
Je neuvěřitelné, jak přirozeně se ta depresivní hra podvodů a vytáček rozjíždí. Jsme jí během snímku doslova zahlceni, přitom si ale každá lež zachovává svojí logiku, přirozenost a přesnost. Postavy by mohly být vykresleny jak záporní zmetci a Lars Von Trier by je nejspíš nakonec nechal smést nějakým uragánem, aby se Země očistila, zde je ale nemůžeme nenávidět, protože jsou to lidé jako my a jejich lži se podobají těm, se kterými už jsme se setkali, pokud se jich vyloženě nedopustili. Zároveň ale nikdo není obhajován, takže omluvy pro hrdiny (a sebe) se nedočkáme.
Precizní samozřejmost, se kterou celý děj odsýpá bez navozování umělé deprese nebo naopak odlehčujících vsuvek, je naprosto překvapivá a vůbec se nepodobá pochmurným evropským sociálním dramatům. Jestli je tohle ta odlišnost kultur - tedy zobrazení faktů bez příkras a žádné předhazování předpřipravených, instantních emocí - tak nás na východě (v historii ne poprvé) předběhli ve vývoji.
Ostatně to u Farhadida není tolik překvapivé. O Elly, jeho starší film, který jsem si v rámci zaujetí Rozchodem doplnil, obsahuje podobnou hru emocí. Až nyní ji ale autor dovádí k dokonalosti, když si vystačuje bez "umělého" popostrčení. Rozchod si i přes onen "krimi" motiv (uznávám, že označení "krimi" není úplně přesné) drží maximální realističnost, kdy nepochybujeme o tom, že v tuhle chvíli kdesi v Íránu probíhá podobné rozvodové řízení.
Každopádně buďme rádi, že se k nám jednou za čas dostane tak svěží novinka, která by například českým filmařům mohla jít příkladem. U nás by podobné filmy mohly vznikat, nejsou finančně náročné a na jejich realizaci nemusíte být geniální umělec, jen by se lidé museli spokojit se skutečnou realitou, ne tou vysněnou, kterou naše filmy zobrazují.
Jako bonus k tomu silnému příběhu navíc poznáme cizí kulturu očima někoho, kdo ji nepředstavuje, ale žije. A to vydá za všechny dokumenty.
hodnocení
90 %
jedním dechem
Velmi silný film. Paradoxně právě svou nenuceností a upřímností. Asghar Farhadid se očividně nemá zapotřebí uchylovat k "ždímání emocí". Jeho příběh totiž nepotřebuje, aby z něj někdo emoce "ždímal", když jich má dost sám o sobě. 85 %
Autor si zatím nevyplnil svoje mikrobio. Zatím se musíte spokojit s tím, že umí číst a psát.