Naprosto strhující film, který svým dějem pohltí diváka. Koho se nedotkne tento snímek u srdce, má ho z kamene. Já brečela jak želva.

Přesně takto si představuji brutální útok na citlivou složku diváka. Existují dva možné výsledky tříhodinové podívané. V prvním případě divák drtivou filmu přes slzy nevidí a v případě druhém, kdy nekápne ani slza, divák nadává na přeslazenou idyličnost. Filmaři jdou na to chytře, to se jim musí nechat, od lesa, a za každým stromem vytahují lepší a lepší zbraně. Zdaleka nemá vyhráno ten, kdo si suverénně bude bušit do hrudi, že bez jediného potáhnutí a zvlhnutí oční bulvy přečkal pohled na postiženého Rizvana Khana, který po smrti matky vyráží do světa bující civilizace (kam jinam než do Ameriky), kde zároveň potkává svou životní lásku. Dalším útokem na slzné kanálky, tentokráte tím zlomovým, je tragická událost v rodině, již delší dobu šťastně sezdané ústřední dvojice, úzce související s teroristickými útoky z 11. září. Pak už v podstatě ani na občasné záchvaty smíchu není čas, brečíte pořád, pokud nejste ti šťastní necitliví realisté. Nelze se ubránit pocitu, že když už se něco kazí (vhodnější by bylo jiné slovo), kazí se to pokaždé pořádně a se vší parádou. Za tímto by si rozhodně stál i Rizvan, hrdina tohoto filmu. Jeho putování, protkané nesčetnými patáliemi, za možností setkat se osobně s prezidentem USA, aby dostál přání své lásky a mohl se k ní vrátit, působí jako marný boj Dona Quijota s větrnými mlýny a předpokládám, že tímto marným bojem (mimo filmový svět) i skutečně je. Rizvan přežije úmornou cestu napříč státy, setká se s lidmi, kteří ovlivní jeho život, je podezříván ze snahy o teroristický útok, za což je šoupnut do chládku, má štěstí víc než rozumu když se jeho příběhu ujmou lidé, kteří ho z něj vytřískají, stane se hrdinou při zachraňování životů po živelné katastrofě, svým osudem inspiruje tisíce lidí, donutí pár jedinců přiznat se k hrůznému činu, manželku získá zpátky na svou stranu, poleží si v nemocnici po ozbrojeném útoku na jeho osobu a světe div se, setká se s prezidentem, aby splnil svůj slib. Chce se mi křičet: „Jak hlupák ke štěstí přišel!“, a bylo by na tom kus pravdy. Opravdu, každý realista si u tohoto filmu musí, prostě musí, odplivnout a zanadávat. Já sama jsem na hraně, ačkoli jsem jednak přes závoj slz měla z některých sekvencí velké kulové, přesto odsuzuji přílišnou pohádkovost a idyličnost celé této, ač příjemné, maškarády. Být Rizvan Khan obyčejný chlap, bez vrozeného postižení, obávám se, že by po celém snímku ani pes neštěknul. Forrest Gump se osvědčil a není možné v tom nehledat jistou podobnost. Ovšem nechám na povrch vyplout své romantičtější já a to tvrdí, že si podívanou užilo, královsky si pobrečelo, rozechvělo bránici výbuchy smíchu v některých momentech a nemá z toho vůbec špatný pocit. Jsem ráda za (pro mě cizí) herecké tváře, celkové pohádkové vizuální podání, možnost popustit uzdu emocím a zejména za pár životních mouder, která si do života odnesu. Nejstěžejnějším je to, že existují jenom dva druhy lidí, lidé hodní a lidé zlí. Emocionální nálož jako prase pro ty, kteří chtějí probrečet večer, nebo kteroukoli jinou část dne, a zanadávat si na nepřízeň osudu chudáka Rizvana.