GOLDIE FILM

Jižanská epopej Jih proti Severu je pravým symbolem zlaté éry Hollywoodu. Snad žádný jiný snímek s sebou nenese tolik nej a tolik prvenství, žádný jiný nerozdmýchává vášně mezi kritiky a diváky jako Jih proti Severu, který se navíc může pyšnit nálepkou „nejslavnější americký film všech dob“. Filmová klasika, již Američané velebí a považují za národní klenot, i to je Jih proti Severu.

Natáčení filmu provázela řada komplikací. Vcelku prudérní Amerika nebyla zvyklá na přímé dialogy, které by se dotýkaly například tématu potratu, nebyla zvyklá na otevřenou sexualitu ve filmu a ani na peprnější výrazivo, proto se scénář mnohokrát přepisoval a některé věty nemohly být proneseny na rovinu, ale naopak se muselo vše říkat zaobaleně. Na režisérské židli se vystřídali tři režiséři (oficiálně), hlavní roli odmítl Gary Cooper, na roli Scarlett si zuby brousila snad každá významnější americká herečka a hledání dokonalé představitelky trvalo nekonečně dlouho.

Premiéra se však stala událostí číslo jedna. Mnohonásobně dražší lístky šly na dračku, byly dokonce vyhlášeny prázdniny. Na druhou stranu se premiéry nesměli účastnit černošští herci. Z Jihu proti Severu se ale záhy stal hit, takže se obrovská suma, která byla do filmu vložena, vrátila. A co víc, snímek je prakticky nejvýdělečnějším filmem všech dob. Úspěch zaznamenal i na oscarovém poli – ze třinácti nominací osm proměnil. Je to nejdelší a vůbec první barevný snímek, který vyhrál Oscara za nejlepší film. Poprvé vyhrála sošku černošská herečka a poprvé byl Oscar udělen posmrtně.

Příběh docela věrně kopíruje stejnojmenný bestseller americké spisovatelky Margaret Mitchellové ověnčený Pulitzerovou cenou. Milostná story, proměna rozmazlené a prostořeké dívky z dobře situované rodiny v ženu vyzrálou a životem zkoušenou, to vše na pozadí americké občanské války. Scarlett s vrtkavým srdcem se zamiluje do Ashleyho Wilkese, ten dá ale přednost konvenčnější dívce Melanii. Scarlett se natruc postupně provdá za několik dobrodruhů, až zažehne láskou k Rhettu Butlerovi. Nejeden snímek by skončil v tomto místě větou „žili spolu šťastně až do smrti“, tady však právě začínají další problémy a dobrodružství.

Velkolepý až divadelní snímek rozplétá své nitky příběhu na historickém pozadí. Přesto se však soustředí na osudem zkoušené ústřední postavy a na dopady války a tíživých událostí na ně, na jejich vnitřní proměnu. Zobrazování černochů jako šťastných lidí (ač byli v té době na Jihu vlastně otroky) je podobné jako u Zrození národa, jako by si tvůrci nechtěli přidělávat problémy. Navíc byly vyhozeny veškeré záběry týkající se Ku-klux-klanu a působení jedné postavy v tomto klanu není zmíněno v záporném kontextu, ale naopak je to vykládáno jako normální součást doby.

Mezi titulními hrdiny probíhá neuvěřitelné jiskření, což je jen dobře. Jižanským sluncem ošlehaného představitele Rhetta Butlera, herce Clarka Gablea, chválí za výkon všichni napříč filmovým spektrem, na nádhernou Vivien Leigh, představitelku Scarlett, se názory různí. Prý přehrávala. Já bych však ráda dodala, že herecké výkony by se měly posuzovat v dobovém kontextu (nehledě na to, že herectví samo o sobě je disciplína, která se posuzuje vůbec nejhůře a prakticky neexistuje žádný mustr, jak by se to mělo dělat, a navíc nikdo dosud nevytvořil odpovídající teorii). Proto dnes, když se prosazuje jiný typ herectví, nesmíme pohlížet na film starý více než sedmdesát let nynějšíma očima.

Filmu dominuje vizuální a zvuková stránka. Někdo by mohl namítat, že barvy jsou kýčovité, ale právě dokonalá a uvědomělá práce s barvou a technicolorovým obrazem je, dalo by se říci, vymazlená, sálá z toho radost z tvůrčí práce a radost z techniky, kterou bylo možno disponovat. Výprava a kostýmy jsou dechberoucí, právě to dodává Jihu proti Severu onu pompéznost a monumentálnost – od počátku byl Jih proti Severu zamýšlen jako největší americký film. Záběry přecházející od detailu k velkým celkům dojímají dodnes, jsou navíc umně doplněné hudebními tóny Maxe Steinera.

Někomu se může zdát, že markantní délka filmu snímek činí rozvleklým, ale on není rozvleklý. Je dlouhý, to ano, ale přitom neustále nabitý událostmi, stále se něco děje, divák nemá šanci se nudit. Troufám si tvrdit, že na obsah snímku (a mám na mysli hlavně onu romantičnost) budou mít muži a ženy odlišný pohled. Mužům může Jih proti Severu připadat kýčovitý a přitažený za vlasy, ale ono to je romantické v pravém slova smyslu (a ne v tom pokřiveném slova smyslu, jak nám s radostí předkládají autoři typu Pilcherová).