GOLDIE FILM

William Wyler je ten typ režiséra, jemuž bychom se v sekci goldies zajisté měli věnovat. Spousta jeho snímků má místo mezi klasikou zaručeno, já však zapátrám víceméně v počátcích Wylerovy kvalitní tvorby. Filmem, jenž je dodnes známý, oblíbený a vysoce hodnocený, je Jezábel. Na jednu stranu hojně srovnávaný s Jihem proti Severu pro mnoho podobností, na straně druhé tak rozdílný film. Jiné podání, jiný přístup. Je jen na vás, kterému portrétu zkažené jižanské krasavice dáte přednost.

Původně v Německu (ale dnes se ono místo nachází ve Francii) narozený režisér s židovskými kořeny se díky své píli a výborným snímkům vypracoval v uznávanou personu světové kinematografie. Muži, který začal režírovat na sklonku němé éry, kdy se soustřeďoval hlavně na laciné westerny, se podařilo kariérní vývoj zlomit roku 1936. Tenkrát začal pracovat pro nezávislého producenta Samuela Goldwyna, točil řadu skvělých a důstojných filmů, mezi něž patří právě Jezábel. O Jezábel se říká, že je to druhý nejslavnější jižanský snímek. Srovnání s Jihem proti Severu, jemuž jsme se v sekci goldies už věnovali, se patrně nevyhnete.

Jezábel přišla s trochu jiným podáním období před občanskou válkou v Americe, Wyler se rozhodl tento film pojmout ne tak pompézně. Film byl do kin uveden dříve než Jih proti Severu, jeho největším lákadlem je dodnes dokonalá Bette Davis v hlavní roli, Jezábel byla ideální látkou k předvedení a potvrzení nedozírného talentu herečky. Wyler za svou kariéru točil s mnoha hvězdami, dokázal je vést a citlivě režírovat. Davisové zde dopomohl k vynikajícímu výkonu.

Atmosférou nabité melodrama bylo původně ne příliš úspěšnou divadelní hrou autora Owena Davise st. Na scénáři filmu spolupracoval mimo jiné oscarový režisér John Huston. Nejprve vás stručně uvedu do děje, pak se zmíním o rozdílech a podobnostech s konkurenčním Jihem proti Severu. Julie je jižanská dívka žijící v 50. letech 19. století v americkém New Orleansu. Společnost jí není po chuti – všudypřítomné konvence a svazující pravidla prostořekou, ráznou a obletovanou Julii dráždí. Je zasnoubená s Prestonem (Henry Fonda), ale pravidelně se schází i s Buckem, který narozdíl od Prestona pochází z Jihu. Když Preston opustí město a po čase se vrací zpět, není sám, ale je ženatý. Julie to chápe jako zradu, díky ní dojde k souboji mezi oběma muži, v němž je Buck zabit. Mladá dáma se stává společenským vyvrhelem, odsoudí ji i vlastní rodina. Je na čase uvědomit si následky skutků, přemýšlet o sobě a nějakým hrdinským činem se vykoupit. Ideální příležitost brzy přijde...

Čím jsou oba snímky podobné? Je toho mnoho. Rok uvedení (1938 a 1939), téma. Oba filmy se odehrávají před občanskou válkou, ovšem už tady dochází k malému rozkolu. Wyler se ve své Jezábel soustřeďuje na mnohem menší historické období, Jezábel není takovým rozmáchlým eposem jako Jih proti Severu, naopak se blíží spíše dramatu, které se vyznačuje hlavně propracovaností charakterů postav. Tohle je další zásadní rozdíl. Oba filmy jsou výpravné, ale kdo někdy viděl Jih proti Severu a jeho doslova lpění na rozmáchlých záběrech plantáží, asi bude překvapen, že jižanský snímek se dá natočit i bez toho. Oba filmy mají v centru dění velice podobnou hrdinku s téměř totožnými vlastnostmi. Obě herečky (zde Bette Davis, v Jihu proti Severu pak Vivien Leigh) dostaly za své výkony Oscara. Prostředí, doba, konvence, to vše je tedy dosti podobné. Podobnost hrdinek si ale zaslouží ještě samostatný odstavec.

Julie i Scarlett jsou výstředními ženami, jež pro svou hrdost, pýchu a nezkrotný temperament určí svému životu až tragický směr. Obě jsou neohrožené, prostořeké, na svou dobu jistě radikální, porušující společenské konvence, svéhlavé, nic si nenechají líbit. Postava Julie z Jezábel by se lehce mohla dostat do roviny klišé, ovšem Bette Davis ji dokázala svým talentem povýšit, vtiskla jí život, přirozenost, spirituální krásu. Je uvěřitelná a propracovaná, ostatně, jak už jsem zmínila, v Jezábel, která tolik nesází na obrazovou stránku a úchvatné záběry krajiny, jsou charaktery celkově více propracovanější. Pokud tedy srovnáte oba filmy, možná u vás právě díky pompéznosti zvítězí Jih proti Severu. Když se ale zaměříte jen na titulní hrdinky, Vivien Leigh může být sebelepší, ale stejně bude za Julií Bette Davis zaostávat.

Příběh vzdoru, lásky a vykoupení byl někdy nazýván černobílým Jihem proti Severu. Někteří diváci Jezábel absenci barev vyčítali, podle nich by barevný snímek vyzněl lépe. Dovolím si nesouhlasit. Devizou snímku totiž je příběh sám, postavy, charaktery. Film by měl stát na postavách a konfliktech, které řeší, ne na tom, že divákovi ukážeme jeden ohromující záběr za druhým. Lehká romance, která postupně těžkne, bude pro diváky možná schůdnější díky své délce, ač je Jih proti Severu nabitý emocemi od začátku do konce, tři hodiny stopáže leckoho mohou odradit. Jezábel sází na něco jiného než Jih proti Severu, Wyler dokázal látku povýšit na skvělé drama, dopomáhá k tomu samozřejmě také Bette Davis. Jih proti Severu je rozšafnější, tím může lépe působit na emoce diváka, kteří pak tento film ocení více než Jezábel. Ovšem pokud chcete vidět trochu komornější variantu filmu z Jihu, pokud chcete vidět propracovanější postavy se svými motivy a problémy, pak je pro vás Jezábel jako dělaná.