Adaptace. Kostýmy. Dabing.

I když původní výpovědní hodnota románu nepatří k nejaktuálnějším, příběh je to pořád působivý. Rivette vyrobil sice dost doslovnou, ale velmi slušnou adaptaci Diderota. Řemeslně krásné po všech stránkách - takhle vypadá povedená adaptace, která se nesnaží o nové a moderní pojetí, ale využívá sílu předlohy. A neměla jsem v úmyslu zvrhnout tento názor v kritiku dabingu, ale nemůžu si pomoct... Můžu si za to trochu sama, v programu to bylo napsáno, ale u některých filmů a kin prostě nečekám, že by tam nějaké dabované verze měli. Tak teď už jsem poučená. Jeptiška pochází z doby, kdy se mluvilo o kvalitách českého dabingu v pozitivním smyslu, takže jsem zřejmě neviděla (neslyšela) patlaninu, kterou někdo kvůli obavě z pirátů musel dělat v omezeném časovém horizontu. Ani tak jsem nadšená rozhodně nebyla. Dabéři se nemohli lépe trefit do pusy původním hercům, ale stejně je vidět, že zvuk nesouhlasí s pohybem úst (tomu se ovšem u tak upovídaného filmu s častými záběry na obličeje nedá vyhnout). Dialogy citují pasáže z knihy, ale v češtině znějí zvláštně. Ani nevím, jestli spíše jde o stylizaci do jazyka 18. století nebo prosté přejímaní francouzských struktur (možná kombinace obojího), ale každopádně to zní divně. Rozhodně víc divně, než větné struktury v knížce oproti současné francouzštině (žádná velká změna nenastala, minimálně v psaném jazyce). A ať už je dabing dobrý jakkoli, pokud znám původní hlasy herců, těžko se mi zvyká na jiné. Vím, že to není chyba filmařů, ale prostě si musím postěžovat, jak jsem si zase jednou ověřila, že dabing je zlo.