GOLDIE FILM

Dnešní goldie v jistém slova smyslu naváže na mou minulou goldie. Ta se věnovala československému snímku Vyšší princip, který natočil Jiří Krejčík v roce 1960, tedy relativně krátce po druhé světové válce. Téma strachu, udavačství, nesmyslnosti zabíjení, ale i mladické lásky a starostí souvisejících s dospíváním a maturitou tak mělo možnost silně rezonovat. O více než dvacet let později se válkou zaobírá i sovětský filmař Elem Klimov. Jeho obžaloba společnosti je podobná jako u Krejčíka. I u něj hrají hlavní roli mladí hrdinové, tady dokonce sotva odrostlí dětským střevícům. Opět se potvrzuje předpoklad, že druhá světová válka tvoří v kinematografii dvacátého století jedno velké, nosné téma, k němuž mají nejrůznější tvůrci z mnoha zemí neustálou potřebu se vracet. Klimův snímek Jdi a dívej se pomohl obrodit žánr válečných filmů. Dodnes působí uvěřitelně a naléhavě, což je jedině dobře. Připomínat si temná místa historie by totiž mělo být samozřejmostí.

Původně letecký inženýr Elem Klimov měl cestu k filmu dlouhou a trnitou. Skrze práci u letectva se dostal k žurnalistice, a nakonec vystudoval režii na proslulé moskevské filmové škole VGIK. S filmováním začal na začátku šedesátých let, jeho filmografie však příliš kousků nečítá. Navíc jsou u nás Klimovy snímky spíše neznámé. Jdi a dívej se z roku 1985 však leccos mění. Klimov se s pomocí tohoto filmu zapisuje do historie kinematografie i povědomí diváků. Zhlédnutí tak nevšedního snímku, jakým Jdi a dívej se bezesporu je, patří mezi silné divácké zážitky. Navíc musí srdce pravověrného filmového fanouška zaplesat – ono zhlédnutí totiž působí jako zjevení. Člověk se během svého života setkává především s hollywoodskou nebo domácí kinematografií, sovětská u nás určitě nepatří k těm vyhledávaným. A pak něco z dílny Sovětského svazu uvidí, zjistí, že i tamější filmový průmysl stvořil spoustu skvělých filmů, že může zahodit předsudky…

Snímek Jdi a dívej se můžeme z geografického hlediska zařadit jak k evropské, tak k asijské kinematografii. Záleží na úhlu pohledu a na tom, jestli Sovětský svaz (a jeho kinematografii) považujeme za součást Asie či Evropy. Pokud se však zaměříme na vizuální stránku a celkové vyznění námi rozebíraného filmu, bude lepší přiklonit se k tvrzení, že Jdi a dívej se je evropský snímek. Evokuje spoustu podobně laděných evropských filmů, jako je například Evropa, Evropa Agnieszky Holland, ale stále působí v jistém slova smyslu výjimečně a solitérně.
Je nepopiratelným faktem, že evropská kinematografie zachází s tématem druhé světové války jinak než americká a že je tato skutečnost ve snímcích na první pohled znát. Evropské filmy působí komornějším dojmem, nevyužívají toliko akci nebo laciné emoce. Jdi a dívej se je toho důkazem. Nejedná se o za každou cenu líbivý film, o to více je ale pravdivý, drsný, syrový. Zacílení na mladého chlapce není zdrojem prvoplánového soucitu, vždyť on ani není tím pravým a neohroženým hrdinou. Nezajímají nás velkolepé bitvy, jsme naopak svědky lidských dramat, tzv. malých dějin.

Režisér Elem Klimov snímek připravoval už od sedmdesátých let minulého století. V té době byl generálním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu Brežněv, který si rozhodně nepřál prosazení nových struktur. To se projevovalo i v kultuře. Ač to vypadalo, že Sovětskému svazu se daří, skutečnost byla jiná. Ona zmíněná kultura stagnovala a ve filmovém průmyslu nebylo na takové progresivní filmy, jakým by Jdi a dívej se mohlo být, místo. Projekt Zabijte Hitlera, jak se snímek Jdi a dívej se původně jmenoval, nakonec zastavil sám Klimov, byla totiž odložena premiéra jeho jiného filmu. Klimova žena má na svědomí námět snímku, scénář napsal režisér s běloruským spisovatelem Adamovičem, který měl s tématem osobní zkušenosti. Do kin se jej podařilo uvést až v polovině osmdesátých let.

Jdi a dívej se vypráví o životních osudech mladého Fjory, běloruského chlapce, za druhé světové války v Bělorusku. Německá okupace Běloruska rozhodně není často propíraným tématem, proto lze ve filmu spatřit i edukační potenciál. Snímek totiž vychází ze skutečných událostí. Německo v Bělorusku uskutečnilo projekt „spálené země“. Popelem lehlo na 600 tamějších vesnic. Na pozadí těchto dějinných událostí je pak vyprávěn smyšlený příběh Fjory, jehož se ony událostí bytostně dotýkají. Přidává se k partyzánům, potkává svou první lásku, ztrácí sluch, vrací se k rodině do rodné vesnice, místo níž už je ale pouhé spáleniště. Opět se tedy spojuje s partyzány. Není nouze o mnohé peripetie a život ohrožující situace. Události filmu takto líčím záměrně. Snímek nedisponuje zápletkou, Klimov na nás jen kupí hrůzu, smrt a děs. Fjora se účastní nekonečné pouti, na které najde jen zmar.

Klimov věděl, že je mladá, asi nejen sovětská, generace vůči tématu války otupělá, proto na ni vědomě zacílil. Chtěl něco změnit. Jdi a dívej se je jasnou obžalobou fašismu, přesto v jeho čele nestojí kladný hrdina. Mnohé Fjorovy činy takové charakteristice neodpovídají. Působivý je jeho vývoj – na začátku se jedná o mladého a naivního chlapce plného ideálů, na konci o vyprázdněnou lidskou trosku. Klimov je přesvědčivý a Fjorovo drama sugestivní. Všechno totiž vidíme jeho očima, režisér častou používá ruční kameru, vyznění uzpůsobuje i zvuk. Představuje jej neherec, davové scény v Bělorusku jsou taktéž natočeny s pomocí neherců. Ti znovu prožívají to, co už jednou prožili. Dostáváme se až do bodu, kdy je možno uvažovat dokonce o dokumentárních prvcích. Klimov kromě obžaloby fašismu klade otázky o pomstě. Nedává na ně jednoznačnou odpověď. Vše si musí divák promyslet sám. Abychom ale o Jdi a dívej se nemluvili jen jako o temném a drsném filmu, je nutno zmínit také to, že Klimov pracuje i s komičnem. Tragiku s komikou spojuje a ono to, světe div se, dobře funguje. Celkově se jedná o kompaktní a výjimečný snímek, jemuž stojí za to věnovat pozornost.