RECENZE FILMU

Jsou filmy, které sledujeme, abychom se smáli. Nebo se báli, měli zamotanou hlavu, popřípadě si poplakali. A pak jsou filmy, které sledujeme proto, že mají být sledovány. Ne náhodou bývají často adaptacemi knih, které existují proto, aby byly čteny. Právě takovým snímkem je Jana Eyrová, nová reinkarnace jedné z největších světových literárních klasik. A jako takový je to snímek velmi uspokojivý.

Musíme si ale uvědomit, že cílem režiséra Caryho Fukunagy jistě bylo natočit klasiku právě tak, aby plně odpovídala duchu knihy a doby, v níž se děj odehrává. Nejde tedy primárně o zábavný film. Dalo by se říct, že se Fukunaga vzdal jakéhokoli autorství a záměrů, aby Jane natočil způsobem, jakým by ji hypoteticky natočila Charlotte Brontëová. Jde o film mimo naši dobu, mimo náš čas. Pohybuje se nad "přízemnostmi" jako tržby, přijetí a obliba tak důrazně, že srovnatelné adaptace knih Jane Austenové Pýcha a předsudek či Rozum a cit vypadají v porovnání s Eyrovou jako hollywoodské blockbustery.
Přitom na první pohled využívá režisér stejných zbraní. Výborného obsazení, malebné krajiny a krásné hudby. Ihned na nás ale dýchne, že se jimi nepokouší ohromit a vlastně ani zaujmout. Jsou tu prostě proto, že adekvátně odpovídají záměru předlohy.

Sám nevím, jak se k takovému přístupu postavit. Mám ho režisérovi vytknout? Nabízelo by se to jako první. Odsoudit Janu Eyrovou jako zbytečný film, který nikomu nic nedá, protože v něm není nic nového nebo objevného, mě skutečně napadlo jako první. Pak jsem si ale uvědomil, že objevnost a novota by jen rozbouraly křehký příběh. Příběh o odmala nešťastné dívce, která musela vždy skrývat city hluboko v sobě, aby nebyla zranitelná.
Stejně je na tom snímek samotný. Děj je na dnešní dobu přežitý a klišoidní. Janě osud hází klacky pod nohy až směšně umíněně - dnes už vývoj událostí zkrátka nepůsobí realisticky ani průkopnicky. Co tedy zbývá? Buď nějak modernisticky postavit vše na hlavu, nebo se naopak uzavřít sám do sebe a obrnit se hradbou nedotknutelné věrnosti. Jana Eyrová byla ve své době naprostou revolucí, drzým pohledem do soukromí, který neměl mnoho srovnání. A snímek se tváří, jako by tím samým byl on sám. Naprosto nebere v ohled cokoli, co se stalo v následujících sto sedmdesáti letech. A nutno dodat, že mu to dodává podivný pocit působivosti a autenticity, což byl jistě záměr.

Možná tím Fukunaga Eyrovou odsuzuje do pozice snímku, který si budou líní žáci a studenti pouštět namísto poctivé návštěvy knihovny, ale opět se můžeme dohadovat, jestli je to špatně.
Mezi podobnými kostýmními dramaty totiž Jana vyniká právě svou až zarputilou doslovností, díky níž si ji za deset, dvacet, sto let může kdokoli pustit, aniž by mu připadala byť o kousek zastaralejší než nám.
Potěší i výbornými herci. Vynikající výkony Mii Wasikowské a Michaela Fassbendera se daly tak trochu očekávat, stejně jako zdařilé (ale velmi okrajové) sekundování Jamieho Bella a Judi Dench. Podobná dramata nemohou mít špatné herce - kdyby je měla, nikdy bychom o nich ani neslyšeli. Hvězdné osazenstvo proto s očekávatelnou, přesto stále chvályhodnou schopností řeší jediný problém těchto adaptací - nutnou ztrátu hloubky. Na poli dvou filmových hodin skutečně nelze při věrném přepisu navodit stejnou barvitost, jakou mívá literární předloha. Potom je důležité, aby se herci alespoň tvářili, že postavy na vše, co není řečeno, alespoň myslí. Právě to se zde daří a zrovna postava Denchové, která se párkrát objeví, dokáže působit plnohodnotně, aniž by reálně cokoli udělala.

Jana Eyrová ze své podstaty nemá čím ohromit, překvapit nebo výrazně zaujmout. Se svým údělem klasické adaptace klasického románu se ale pere velmi statečně. Jen těžko se jmenují klady, záporů mě naopak napadá spousta, nutno ale podotknout, že když jsem si odnesl vlastně "adekvátní" pocit, že jsem viděl velmi důstojný otisk zásadního literárního díla, nejspíš Cary Fukunaga uspěl. Zřejmě byl právě to jeho cíl a musím uznat, že není nesmyslný.