RECENZE FILMU

Máloco je tak zrádné jako filmy o umírání. Loni se o tom přesvědčil i Michael Haneke, a že on je nějaký režisér! Jenže kam se dá posunout subžánr, který řekl vše prakticky už prvním filmem v jeho duchu? Dějově lze jen opakovat zajeté vzorce a my můžeme hodnotit jen filmařské nuance. Detaily, jež mohou výsledek posunout buď na výslunní, nebo na okraj zájmu.

Jak v tomto ohledu dopadlo tuzemské Jako nikdy, jen těžko říct. Názory se různí a přijetí kolísá od neskrývaného nadšení po opovržení. Pravdu se dočtete až v této recenzi! Ehm...
Zdeněk Tyc rozehrál příběh o umírání umělce Jiřího Schmitzera, velmi "složité" osobnosti, s níž byste nechtěli vést pětiminutový dialog, natož o něj dny, týdny nebo snad roky pečovat. Přesto se okolo něj motají dvě ženy, milenka Petra Špalková a dávná známost Taťjana Medvecká, jež mu věnují veškerý svůj čas, aby mu odchod usnadnily a pokud možno zpříjemnily. Moc vděčnosti si za to od něj neodnesou. Jaksi z povinnosti dorazí i Schmitzerův syn a jeho snoubenka, aby tvrdému otci odpustili nevraživost, kterou vůči své rodině vždy naplno projevoval. Nebo se o to alespoň pokusili.
Jako nikdy staví na poměrně pevných základech a v mnoha ohledech jde o dílo nakročené směrem ke kvalitě. Jenže jak bylo řečeno výše, to už nikoho s trochou filmových zkušeností neohromí, důležité jsou až detaily.

"Ozvláštnění" tentokrát vychází z předpokladu, že vztah mezi všemi postavami je tak vyhrocený, jak jen může. Asi s tím má co do činění fakt, že jde o uměleckou rodinu, takže emoce jsou (pochopitelně?) na vyšší úrovni než u nás smrtelníků, na každý pád ale tato všudypřítomná hysterie rozbíjí jakoukoliv jemnost a umírněnost a posouvá námět místy k taškařici.
Samotné emoce okolo umírání totiž zjevně tvůrcům nestačí, takže považují za nutné, aby se všichni nenáviděli, nebo k sobě alespoň cítili nesympatie.
Značně se to tluče s nesnesitelnou poetičností, kdy před nás tvůrci opět předkládají nejhorší a nejokoukanější umělecké klišé všech dob, že umírání je krásné, romantické a hraje během něj houslový doprovod.
Mytizace smrti byla vždy jedním ze základních problémů všech forem umění a autoři pokoušející se o realismus se s tím musejí potýkat. Tyc se s tím nepotýká, on tomu zcela propadá a smrt vnímá tím nejbezpečnějším, nejověřenějším a nejvkusnějším způsobem.

Když ale člověk umírá, nevedete s ním dialogy o tom, že má uvnitř skrytý diamant a že vy ho chcete objevit. Řešíte, a vím, zní to tvrdě, jak se postarat o to, aby si mohl dojít včas na záchod, jak se postarat, aby něco snědl i ve chvíli, kdy už v sobě neudrží ani pár soust. Je to nepříjemné, je to, a bohužel se s tím nedá nic dělat, lidsky nedůstojné a je to tvrdé. Tyc ale před všemi těmito scénami zavírá oči a buď je ukazuje v té nejměkčí podobě, nebo raději vůbec. Poslední fázi nemoci, tu pro pečující vždy subjektivně nejdelší, odbývá pár scénami, aby to nejnepříjemnější musel řešit co nejméně.
Považuji to za neuctivé vůči všem lidem, kteří se někdy dostali do situace jako hrdinové filmu. To tváření se, že zobrazuji skutečnost, ačkoliv se skutečnosti bojím, nebo ji prostě zobrazovat nechci, protože je moc ošklivá.
V Jako nikdy najdeme mnoho vyhrocených scén, mnoho hysterických hádek a přetažených výstupů, ale vždy jde jen o zástěrku. Vše je tu jen proto, aby se děj nemusel podívat pod povrch vlastního námětu.

Tyc se tváří, že námět sleduje optikou těch, kteří s umírajícím tráví 24 hodin denně. Ve skutečnosti se sotva dostane do pozice návštěvníka, který přijde do nemocnice navštívit svého umírajícího příbuzného v předem stanovenou hodinu, kdy ho personál na tu krátkou chvíli uvede do "použitelného" stavu. Návštěva pronese pár konejšivých slov a vyrazí domů s pocitem, jak psychicky náročnou událost právě absolvovala.
Ale proč to řešit... hrdinka má alespoň čas jít se vykoupat nahá do jezírka, abychom mohli s jistotou říct, že sledujeme český film. Protože český film bez koz, to by nebylo ani možné. Ale pozor, to není laciné a vulgární! Hraje u toho dramatická hudba, takže sledujeme umění!
Úplně nejhrůznější jsou pokusy o občasný humor, třeba když umírajícího přijede vyzpovídat kněz v cyklistickém úboru a diví se, že odmítavý a celý život příkrý muž ho pošle... pryč. V tuto chvíli se jako ne poprvé během filmu přenášíme do jakéhosi Matrixu, kde nechápeme, jak mohlo k situaci dojít, jestliže všechny postavy najednou nezapomněly vše o všem. Představil jsem si rozhovor mezi ženou a knězem:

Žena: "Přijeďte prosím navštívit mého tvrdého a zásadového umírajícího muže, který celý život náboženství odmítá, ale jak mu docházejí síly, našel v sobě ochotu hledat usmíření."
Farář: "Dobře, a nevadí, že přijedu v cyklistickém úboru?"
Žena: "Ale jistěže ne. Jak ho znám, tak mu to vůbec nebude vadit."

Nejvíc mě to mrzí kvůli hercům. V rámci režisérova a scenáristova záměru předvádějí vesměs skvělé výkony, jež mnohdy dávají některým scénám i náznak hodnoty.