RECENZE FILMU

Kdo by věřil, že Thomas Vinterberg, stojící před lety u založení Dogmatu 95, se jednou stane skoro opakem Larse von Triera. Zatímco jeho dánského kolegu (přímo spolupracovali například na Můj miláček ráže 6,65) dál honí umělecké múzy, Vinterberg se přimkl k mainstreamovějšímu pojetí kinematografie. Jeho dramata mluví ke každému a jejich poselství jsou jasně dešifrovatelná. Což jim ale na kvalitě nijak neubírá.

Týká se to především jeho minulého kusu Submarino a nyní i Honu. Filmu s dějem tak křišťálově jasným, že by to mohlo leckoho i urážet. To by ale nesměl být proveden tak mistrně a sebejistě.
Lucas (Mads Mikkelsen) pracuje v mateřské školce jako učitel/vychovatel, má spoustu přátel a pomalu se vzpamatovává z rozvodu - znovu navazuje vztah se synem a hledá novou lásku. Vše by klaplo na jedničku, kdyby si jedna jeho malá svěřenkyně coby pomstu za neopětovanou platonickou lásku nevymyslela, že jí pan učitel ukazoval podivně trčícího pindíka.
Z Lucase se během pár dní stává lovná zvěř, odpad města, a většina přátel ho postupně opouští. Rodiče vsugerovávají svým dětem, že i je Lucas znásilňoval, jen si to vlastně nepamatují. Takže nakonec počet domnělých obětí narůstá čistě kvůli všudypřítomné paranoii. Na základě nepřesvědčivých a vlastně i vyvrácených výpovědí (holčička, u níž vše začalo, se rodičům několikrát neúspěšně snaží vysvětlit, že si vymýšlela) okolí dochází k přesvědčení, že má co do činění s nebezpečnou zrůdou, co jim tajně znásilňuje děti.

Možná vám to připomíná nedávnou Nevinnost Jana Hřebejka. Srovnání těchto dvou filmů je zcela na místě. Oba jsou určeny co nejširšímu publiku, oba musí pochopit každý divák. Přesto Dánové z nějakého důvodů dokáží to samé prodat mnohem přesvědčivěji ve všech ohledech.
Hon byl ve skutečnosti pojat ještě "snadněji" než Nevinnost, která nechala pochybovat o vině a nevině, mísila žánry a pokoušela se diváka překvapovat. Vinterberg nabízí v podstatě přímočarou podívanou, jejíž vývoj lze uhádnout dopředu téměř scénu po scéně. Nedělá nic proto, aby tomu tak nebylo, ani se nesnaží tvářit, že tomu tak není. Jen maximálně precizně svůj námět dovádí takřka k dokonalosti.
Co by jinému snímku zlomilo vaz, se ale tentokrát stává hlavní devizou. K příběhu nepřistupujeme informačně, ale emočně. Není potřeba tápat, kam nás děj zavede, jsme pouze pohlceni intenzitou a kvalitou surového a minimalistického přístupu, kdy vše je až nesnesitelně takové, jak se zdá, čímž to však jedině nabývá na platnosti.

Svět Honu osadil Vinterberg lidmi, kteří nejsou karikaturami ani zjednodušujícími schránkami, nicméně jsou to rozhodně osoby odhadnutelné. Ne proto, že by autor jinak neuměl své postavy profilovat, ale protože právě takoví obyvatelé jehošvédské maloměsto tvoří.
Samotný Mikkelsenův protagonista se nestává "jediným poctivým člověkem na světě", jeho řešení situací mnohdy považujeme za nerozumné a nevhodné. Dokonce bychom mohli odhadovat, že kdyby se na jeho místo dostal některý z jeho krajanů, sám by se vůči němu choval podobně jako ostatní.
Setkáváme se zkrátka s veskrze nekomplikovanými, ale v podstatě komplexními postavami, které na sebe vzhledem k extrémní situaci reagují nepřiměřeně extrémně a jejich zjednodušující vnímání problému je vede k stejně jednoduchým (a krutým) skutkům.
Hon však není přímo realistickým sociálním dramatem. Na rozdíl od svého majstrštyku, Rodinné oslavy, Vinterberg ani neútočí na diváka otázkou "jak by ses zachoval ty" a snímek působí velmi uzavřeně vůči nám - to považuji za největší výhradu ke zvolenému stylu, jíž se ale nejspíš nešlo vyhnout.

Jako diváci jsme až moc vševědoucí, abychom mohli vplout přímo do jádra dění. Proto nezačneme hrdinovy problémy prožívat, ale "pouze" jsme jejich svědky. Nicméně platí, že i toto pozorování z vnějšku přináší díky pevně uchopeným otěžím dost intenzivní a přesvědčivé pocity. Zneklidňující čistota a dojem "takhle se to musí odehrávat, jiné cesty není" vlastně vyvolává dost znepokojivý pocit světa, který ze své podstaty nemůže jednat jinak než podobně špatně.
V rámci mainstreamového dramatu bez specifického publika, které bude na diváky působit bez ohledu na jejich filmové znalosti, vzdělání ani další rozdílnosti, ale Hon nešlo provést lépe. Právě takovéto kousky by měly být velkým vzorem pro naše filmaře. Točit "pro všechny" nemusí tvůrce rovnou překládat jako "točit pro idioty", ale může se nechat dovést k vytvoření intenzivní podívané, jež je vystavena a vyprávěna tak kvalitně, že své myšlenky a poselství předává téměř bez výhrady a univerzálně. Mnozí ze zkušenějších diváků se proti tomu obracejí, ale uvědomme si, že alternativou vůči Honu není Béla Tarr, ale Jiří Vejdělek. To se hned podobné kousky jeví tím záslužněji, nebo se pletu?