RECENZE FILMU

Hrdinové cestující v čase se v našich kinech množí jako houby po dešti. Ať už však cestují do minulosti, nebo se podivují nad vlastní budoucností, dříve či později položené otázky zůstávají víceméně stále stejné.

Lze změnit chod budoucnosti, a vyhnout se tak vlastnímu osudu? A ovlivní to nějakým zásadním způsobem osud ostatních? Lze jim pomoci vyvarovat se vlastních omylů a najít cestu k lepšímu životu?

Jack Starks (Adrien Brody) je obyčejný americký voják. V roce 1991 byl poslán na válečné pole do Iráku, aby byl následně střelen do hlavy malým chlapcem, snažícím se jen ubránit vlastní rodinu. Jackovi bylo 26 let a v této chvíli poprvé umřel, nebo si to alespoň myslel. Přenášíme se o několik měsíců později. Ticho v zasněžené krajině ruší jen kroky zasloužilého válečného veterána vracejícího se zpět do svého rodného Vermontu s jediným přáním - žít normální poklidný život. Úplná amnesie, kterou následkem úrazu utrpěl, by se vzhledem k jeho závažnosti mohla zdát jen malou cenou za vykoupení vlastního života. Jenže osud s ním zřejmě má jiné plány. V několika příštích okamžicích mu hlavou proletí další kulka. Je obviněn z vraždy, o které si ani nemůže být jist, že ji sám opravdu nespáchal, následně je shledán šíleným a poslán na nedobrovolný pobyt do ústavu pro mentálně postižené kriminálníky. Tady jsou na něm mimo jiné aplikovány poněkud zvláštní léčebné experimenty Dr. Beckera (Kris Kristofferson). Metoda je prostá: pevně svázat do svěrací kazajky, nadopovat potřebnou dávkou léků, pak zamknout na několik hodin do jedné ze studených márnicových zásuvek, a nechat pacienta napospas jeho vlastnímu panickému strachu. Souhra zvláštních okolností však Jackovi umožní podívat se během tohoto děsivého pobytu v malém uzavřeném prostoru do budoucnosti, a zjistit tak vlastní blížící se smrt. Jack se tak vydává na dlouhou a bolestivou honbu za pochopením, pronásledován touhou po pomstě a útěku z bezvýchodné situace. Možná však dokáže změnit více, než měl sám původně v úmyslu...

Tohoto neobvyklého thrilleru se ujal poměrně neznámý režisér John Maybury. Nutno podotknout, že opravdu se ctí a hodností ostříleného mazáka, obzvláště vezmeme-li v úvahu, že svůj poslední a jediný u nás trochu známější film Láska prokletá natočil někdy před sedmi lety. Svěrací kazajka má neuvěřitelnou atmosféru, bez problémů vás udrží v napětí až do samotného finále a jak už to u takových filmů bývá, než vám začnou alespoň částečně zapadat kusy skládačky dohromady, nějakou tu chvilku to potrvá. Dočkáte se několika opravdu silných okamžiků, dokonce bych k jedněm z opravdu památných filmových scén zařadila hrdinův klaustrofobický pobyt v malém zamčeném prostoru v márnici, kdy se obraz mění v hustou tmu zaměřující se pouze na těkající oči plné strachu, hlasitý dech a zoufalé výkřiky do prázdna. Dobrým nápadem bylo též grafické ztvárnění filmu, poněkud monotónní tlumené barvy z ústavu pro mentálně postižené jsou střídány naprosto jasnými barvami scén z budoucnosti. Pomáhá to především k pochopení samotných hrdinových pocitů, kdy šedé barvy zdůrazňují vlastní útlum osobnosti, bezmocné přihlížení k manipulaci s vlastním tělem, kdežto zářivé barvy zobrazují nabrání sil a pokus získat opět nadvládu nad svým životem.

Co se hereckého obsazení týče, jistě netřeba předesílat, že je na co se dívat. Adrien Brody naprosto důstojně ukazuje, že mu byl Oscar za Pianistu udělen právem, typově se do roli hodí a díky svému charismatu naprosto bez problémů utáhne celý film. Jeho přesvědčivý výkon vám umožní hrdinova bolestivá muka nejenom vidět, ale i přímo prožít. Především ve scénách s kazajkou jsem opravdu trpěla s ním. Keira Knightleyová (Jackie Priceová) mu je zdatnou přihrávačkou. Konečně se neobjevuje v roli, kdy se po ní prvoplánově chce, aby dobře vypadala, a svojí životem znechucenou servírku tak zvládá s naprostou samozřejmostí, stejně jako i požadovaný americký akcent. Co bych však od ústřední herecké dvojice očekávala a co bohužel Svěrací kazajka postrádá, je alespoň náznak jakési „chemie“ mezi nimi, zvláště pokud představují čerstvě zamilovaný pár. Jejich láskyplný vztah tak vyznívá do ztracena a omezuje se pouze na toho, kdo něco potřebuje, a tu, která je mu schopna pomoci, bez jakýchkoli dalších citových investic. Paradoxně více se tak o jejich vazbě dozvídáme až v momentě, kdy se Jack vrací zpět do přítomnosti a rozmlouvá s mladší verzí Jackie.

Zřejmě by se mohlo zdát, že se jedná o jeden z nejlepších sci-fi thrillerů poslední doby. Možná by tomu mohlo tak i být, bohužel jeho největší jizva na kráse leží už v samotném scénáři a je i problémem většiny ostatních filmů pracujících s cestováním časem – má totiž několik zásadních logických děr. Také samotné finále působí v tomto podání trochu fádně a snad až příliš „americky“, a ubírá tak filmu mnoho z jeho jinak opravdu temné atmosféry. Někdy však samotná forma předčí obsah, občas rádi promineme několik malých nedostatků, pokud nás překvapí neobvyklý nápad, náležitý spád a hutná atmosféru. Tohle všechno nabízí Svěrací kazajka měrou vrchovatou. Dáte-li jí šanci, čeká vás určitě výtečný filmový zážitek.