RECENZE FILMU

Jack Reacher nevyvolával nutně dojem, že musí být kvalitním počinem. Zdálo se však jisté, že bude velmi zajímavý. Scenárista lahůdkových Obvyklých podezřelých Christopher McQuarrie stojí za kamerou coby autor textu i režisér, knižní předloha má velmi dobrou pověst a produkující Tom Cruise snímek očividně vnímá jako generálku pro pátou M:I, na níž bude spolupracovat právě s McQuarriem. Když si k tomu přičteme, že záporáka zde ztvárňuje jeden z nejlepších a nejbizarnějších režisérů všech dob, Werner Herzog, máme tu prakticky must see záležitost.

Příběh se točí okolo superválečného supervyšetřovatele Jacka Reachera, který "nezná limity" a "není nalezen, dokud si nenajde vás". Právě jeho povolá podezřelý z náhodného odstřelení šesti na pohled nesouvisejících lidí, co byli v nevhodnou dobu na nevhodném místě.
Protože Reacher zrovna chce být nalezen a je lepší než všichni ostatní, vkládá se do dění a přichází po hodině vyšetřování na to, co my díky nepochopitelné režii víme od první vteřiny - že podezřelý ve skutečnosti nestřílel. Že to, co vypadá jako náhodný útok šílence, skrývá dobře promyšlený plán na likvidaci jedné konkrétní osoby.
"Colombo styl", tedy že známe viníka od samého počátku, však naprosto není brán v potaz, takže postavy dramaticky pronášejí nám dávno známá fakta, což představuje první problém, jenž spouští lavinu dalších. Ty nakonec film strhávají někam úplně jinam, než bylo nejspíš v plánu. Říkám "nejspíš", protože nevím přesně, čeho chtěli tvůrci dosáhnout.
Hned zkraje se sluší ujasnit, že rozhodně nejde o akční kus. Krom dvou scén se děj posouvá dialogy, telefony či zádumčivými pohledy z očí do očí (těmi obzvlášť).

Pokud ve vás Jack Reacher vyvolá nějaký dojem, tak dilema, jestli jste sledovali záměrnou parodii, či film, jenž se zcela vymkl kontrole. Spousta humoru pramení již ze scénáře, ale u několika prvků nevíte, jestli mají být chápány humorně, nebo jinak.
Už jen to, že "muže, jenž nezná limity" hraje Tom Cruise, pro nějž značí nepřekonatelný limit zeď vysoká 155 centimetrů, přes kterou nevidí, když si nestoupne na špičky, vyvolává úsměv na tváři. Ale sahá to dál.
Příklad scény humorné záměrně je situace před finální potyčkou, kdy hrdinovi jeho druh přinese pouze nůž s tím, že mu přece nebude půjčovat svojí pušku. Takže Reacher musí proti šesti vysoce vycvičeným zabijákům se samopaly vyrazit s nožem, který mimochodem cestou ztratí.
Naopak tápeme ve chvíli, kdy protagonista po zběsilé autohoničce (oné jedné ze dvou akčních scén) prostě vystoupí z vozu, postaví se mezi dav cizích lidí a ti ho ochotně skryjí mezi sebou. Opravdu mi nedošlo, jak má být vnímána situace, v níž náhodní civilisté skrývají neznámého člověka pronásledovaného dvaceti policejními auty. Jde o humor, nebo kritiku tupých mas, co raději pomohou někomu, kdo může být třeba prznitel hladovějících osiřelých afrických dětí, než mužům zákona?

Podobných WTF lol da fuq momentů se ve filmu skrývá hned několik, přitom celek rozhodně není jen komedií. Krom chvil hraničících se sebereflektující anekdotou pronášenou s kamennou tváří tu máme patetické řečí o síle systému a jednotlivce, o boji za lidská práva a bůh ví, kam až to sahá. Několikrát slyšíme monolog o genialitě a úchvatnosti protagonisty, které znějí jak z nějakého komiksu.
Většina scén se rozhodně snaží evokovat "poctivé staré thrillery". Hrdina je nicméně koncipován spíš právě jako komiksový polobůh, nesmrtelný bijec s nadpřirozenými schopnostmi, který překoná bez problému jakoukoliv překážku. Jeho supermanská traumata působí z úst "taťky od vedle" Toma Cruise zcela směšně.
Ať je to jak chce, žádnou část filmu nelze vnímat seriózně. Ve výsledku se tedy buď smějeme ve chvílích, kdy si nejsme jistí, jestli máme, nebo zadržujeme spánek.
Jediný, kdo má ohledně své role jasno, je Werner Herzog. Jeho evil maharádža s ukousanými prsty, umělým okem a úchvatným jemu vlastním přízvukem nám nedovolí pochybovat o tom, s jak značným nadhledem ke své roli přistupuje. 80 % času jen nehlasně hypnotizuje kameru a nechá se doprovázet dramatickou hudbou, nebo prování věty typu "jú ár not strong enaf end aj vil brejk jú".

Kdyby tento film Werner Herzog i režíroval a do hlavní role obsadil třeba Nicolase Cage, měli bychom tu úchvatnou manýristickou postmoderní výpověď o pádu západní civilizace. Takhle ale čelíme jen nevysvětlitelnému konstruktu, snažícímu se skloubit na pohled protichůdné prvky.
Jack Reacher chce být zřejmě parodie a zároveň zcela seriózní film. Jenže jsou protiklady, které zkrátka nejde skloubit. Asi jako nemůžete natočit film celý barevný a zároveň černobílý.
Takže povětšinou jen tápeme, nakolik má být scéna koncipovaná coby sofistikovaný humor. Celek se rozpadá ve sled bizarních nebo nudných scén, nic mezi tím.