GOLDIE FILM

O režisérech formátu Sergeje M. Ejzenštejna píšu nerad. Za prvé se bojím, co by se stalo, kdyby si výsledný text přečetl nějaký skutečný filmový teoretik, za druhé jde o režiséra toho zvláštního typu, kdy ho lidé, které oslovuje, už dávno znají, a ti ostatní ho rozhodně nezačnou mít rádi kvůli pár řádkům textu. Jenže co naplat, tento velký sovětský režisér nemůže být dlouho přehlížen a zůstat u Křižníku Potěmkina by bylo na velkou nedostatečnou.

Navíc se musím přiznat, že propagandistické montážní snímky typu Stávka a Deset dní, které otřásly světem mě opravdu neoslovují a patos Alexandera Něvského je daleko za mou hranicí snesitelnosti. Ejzenštejn pro mě vždy bude režisérem, který propadl práci s mizanscénou natolik, že mu bylo v podstatě jedno, o čem točí. Čehož si všiml soudruh Stalin osobně a snažil se toho využít na maximum.
Ivan Hrozný II. je v tomto ohledu výjimka, která však rozhodně potvrzuje pravidlo. Záměrně uvádím druhý díl zamýšlené trilogie, protože ač natáčení probíhalo současně s tím prvním, nachází se pro mě na úplně jiné úrovni. Nejde ani tak o to, že původně silně propagandistické dílo nakonec upadlo v nemilost režimu a Ejzenštejn musel prchnout ze země. Nejsem ani tak znalý Sergejova životopisu, abych věděl, jestli šlo o jeho zamýšlený vzdor. Podle mě se ale spíš nevědomky utrhl ze řetězu a to, co mělo původně režim propagovat, ho v podstatě oklikou vystihlo v jeho plné značně deformované podobě.
Jde spíš o intenzivní pocit ze sledování, kdy Ejzenštejn slovy nepopsatelným způsobem všechny emoce jedničky vyexponoval na druhou.

Sledujeme pokračující příběh prvního ruského cara Ivana, řečeného Hrozný, který již zcela propadá stihomamu a vystupuje jako bláznivý, jizlivý despota. V podstatě není ani tak důležité, co přesně se odehrává. Zásadní jsou pocity úzkosti, nenávisti a strachu, které cítí doslova všichni vůči všem (leckdy i vůči sobě samým).
Ivan se snaží zoufale udržet moc, ale jako by on sám zapomněl, proč po ní vlastně touží. Jde mu zkrátka o umanutý boj proti celému světu. Občas pronese nějaký patetický proslov, ale nezdá se, že by to bylo víc než jen nacvičená slova bez významu. Ostatně přesně tak, jako tomu bylo v případě Stalina.
To, co měla být "papírově" agitka komunistického režimu, se ve schopných režisérových rukou stalo jeho parodií. Opravdu si nejsem jistý tím, jestli záměrnou, nebo ne, ale to na výsledku mnoho nemění.

Samozřejmě musí přijít pochvalná slova směrem k práci s obrazem a zvukem. Ejzenštejn patřil mezi filmaře posedlé kontrolou nad každým milimetrem zabíraného předmětu a tradují se zvěsti o tom, že trávil značnou část času příprav rovnáním pláště Nikolaje Čerkasova do té nejestetičtější podoby. Každý záběr tak vypadá jako pečlivě aranžovaný obraz, a to až nelidsky a nesnesitelně všudypřítomně. Skvěle se to ale hodí k této historické a přiznaně přetažené fresce. Jen to podtrhává absenci lidských a vůbec jakkoli pozitivních emocí. Při sledování se nedočkáme oddechu, jsme neustále jako na trní a roste v nás nepříjemný pocit nevraživosti. Což samozřejmě znamená, že si tento film "neužijete", ale filmařova povinnost přece není bavit.
Tomu odpovídají i herecké výkony, které jsou mnohdy nazývány "toporné", ale ve skutečnosti přesně odpovídají potřebám snímku. Čerkasov jako by byl opravdu na pokraji šílenství a jeho vražedný pohled nažene bez problému strach.

Ivan Hrozný, za pozornost samozřejmě stojí oba díly, ostatně "dvojka" by bez první části nefungovala, se nebude líbit každému. Obecně je považován za kus který ocení spíš filmoví znalci a nadšenci než "běžný divák". Já bych rád vznesl námitku, že tomu tak není, ale ruku na srdce - Ejzenštejn rozhodně nepatří mezi režiséry, kteří by šli vstříc dnešnímu publiku.
Ejzenštejn ale patří mezi nejzásadnější filmaře a snad o každé jím režírované scéně někdo napsal odbornou studii, takže pro ty, co se o film alespoň trochu zajímají, je nepostradatelným "úlovkem". Většině diváků, co se odhodlají mu vyjít naproti, ale stačí Křižník Potěmkin, což je veliká chyba. Doporučuji zajít dál.