RECENZE FILMU

Už pěkně dlouho ze stáje Marvel Comics nevyrazil hřebec, který by do cílové rovinky dokázal alespoň úctyhodně dokulhat, a právě proto byste všechny své sázky měli zaměřit na tohoto nového favorita. Nejsou to totiž jen podkovy, co má tenhle koník z ryzí oceli.

Nejen podobností obou hlavních hrdinů by Iron Man režiséra Jona Favreaua mohl lehce připomínat vládce aktuální scény komiksových adaptací, konkurenčního Batmana. Jak Bruce Wayne od DC Comics, tak marvelácký Tony Stark totiž žádnými superschopnostmi sice nedisponují, nadutá peněženka to ale stíhá lehce vyvažovat. Zatímco však Temný rytíř před akcí preferuje spíš na protivníka pěkně vybafnout, náš Železňák nemá sebemenší důvod se čelním konfliktům vyhýbat. Když se totiž světový monopol na výrobu armádních zbraní honosí vašim jménem, proč ze sebe toho superhrdinu jednoduše nevyrobit?

Stejně ale jako každý jiný kov i Tonyho hrdina musí při svém zrodu projít ohněm a vodou. V samotném úvodu snímku nás tak režisér provede působivým přechodem od pohodářského playboye s životem prošpikovaným skrz na skrz večírky a tančícími letuškami po jeho jeho uvěznění afghánskými teroristy, kteří se tak záhy stávají jeho novými zákazníky. Jenže místo aby jim Stark vyrobil raketu, která by nakonec letěla proti jeho vlastní domovině, postaví si pancéřový bojový oblek se supervýkonným magnetem, udržujícím při životě jeho zlomené srdíčko (ženy s tím ale tentokrát opravdu nemají co dělat) - a z pouštního lágru se probojuje. A teď zase honem domů, napáchat nějaké to dobro.

Favreau, který na sebe poprvé upozornil tři roky starým fantasy snímkem Zathura: Vesmírné dobrodružství, Iron Manem sliboval zcela revoluční přístup ke komiksovým adaptacím, jehož součástí mělo být i předání notné dávky pravomocí do rukou hrdinovy otcovské společnosti Marvel. Ve výsledku je tomu ale přece jen trošičku jinak. Jedinou věcí, na které se totiž tyhle dva tábory dokázaly shodnout, se stala strategie, jak z prvního Železňáka sestrojit pevnou konstrukci pro (minimálně) dva další nerezové příběhy. Tady je zmíněno Deset prstenů, mocná zbraň stěžejního superpadoucha Iron Manovy mytologie Mandarina, támhle si zase Tonyho kamarád prohlíží jednu z šéfových zbrojí, aby v budoucnu mohl naplnit úlohu jeho parťáka v boji War Machinea. A tady je zase nějaká vládní organizace s komicky dlouhým názvem a úsměvně přihlouplými agenty. Časem ale dobře poznáte, že zkráceně S.H.I.E.L.D. tu pro srandu rozhodně není.

Podprahové konflikty tak vznikají někde úplně jinde. Samotné hybné možnosti Marvelu asi nejlépe vystihuje dnes již pro každou komiksovku téměř povinné cameo šéfa společnosti Stana Lee, který odhodil tolikrát opakovanou vizáž pouličního dědka, a náhle je z něj lev salónů, Hughu Hefnerovi jakoby z oka vypadl. (Chcete-li však vidět dokonalý případ marvelácké troufalosti a odhodlanosti podat průměrnému divákovi i mnohem složitější kapitoly vlastní mytologie, počkejte si na konec závěrečných titulků.) Když se tak Favereauovo rádoby„vizionářství“ záhy ukáže jako pouhá tahanice s Christopherem Nolanem o post Nejrealističtější komiksové adaptace vůbec, s konvenčním Stanem dýchajícím za zády se to aplikuje přece jen hůř než u Frankem Millerem poznamenaného Batmana.

Co to znamená? To znamená, že nechat Iron Mana zabývat se aktuální otázkou světového terorismu a zachraňovat ubohé děti ve fiktivním městečku nehostinného Afghánistánu nemá stejný efekt, jako jakýkoli výtažek z Nolanova Batman začíná, který si na propagování realismu do komiksového světa dokonce zakládá vlastní reklamní kampaň. Vůbec to nemá stejný efekt, když celý film sledujeme Jeffa Bridgese, snaživě tvarujícího charakter ústředního Starkova protivníka, aby se z něj nakonec stal typický opancéřovaný hromotluk s mrňavou hlavou a egocentrickými kecy.

Ale i pan režisér má naštěstí nějaká ta esa v rukávu. Když pominu velice úderný rockově-instrumentální soundtrack, dávající zapomenout na všechny ty slaďáky Raimiho pavoučí trilogie, které orchestriálky Dannyho Elfmana surově tlačily do kouta, jeho nejsilnější zbraní je rozhodně představitel hlavního hrdiny Robert Downey Jr. Z toho totiž charisma vyzařuje do všech směrů tak dokonale, až nám ani nemůže vadit, že z alkoholického workoholika původních komiksů se ve filmu stal hláškující pohodář. Tuhletu továrnu na kvalitní bonmoty Downey vypracoval k obrazu divácké žádanosti naprosto bravurně. Ať už se při testování nové zbroje dohaduje se svým robotickým pomocníkem nebo ho Arabové topí v ledové vodě, vždycky přesně ví, co má jak zahrát. Dokonce ani když si režisér neví rady se společnými scénami Starka a jeho sekretářky (Gwyneth Paltrow), Downey situaci excelentně drží před pádem do ubrečených pubertálních dialogů pavoučí dvojky Petera Parkera a Mary Jane. Samotné scény okolo zkoušení nových hraček jsou pak mnohem zábavnější, než by si kterýkoliv režisér zabývající se problematikou superhrinova „poprvé“ kdy mohl přát. Když tak Iron Man ve finální verzi své mašiny skutečně Poprvé vzlétá k oblakům, nepřipomíná to nic z toho, co jsme zatím kdy mohli vidět. Je to naopak jedna z těch scén, které z jednoduchých nápadů dělají slavné trilogie.

Abych to shrnul; přestože se to občas snaží maskovat, Iron Man má velice jednoduchý a až žalostně klasický koncept prošpikovaný zvrácenou touhou být děsně komiksový a zároveň nekomiksový. Na druhou stranu je to ale film zábavný, sebekritický a velice citlivý ke své předloze, což jsou prvky na dnešní dobu opradu vzácné.