RECENZE FILMU

Marvelácká "Phase One" skončila nepopiratelným úspěchem. Nová divize studia Disney sype jako žádná jiná, není proto divu, že letos stojíme na prahu druhé vlny. Asi se bude snažit být té první co nejpodobnější, přesto je však po Avengers nemožné nabídnout to samé. Světy superhrdinů navzájem splynuly, eskalovaly a naplno je oddělit už nepůjde.

Kultovní scenárista Shane Black (Poslední skaut, Smrtonosná zbraň) tentokrát i coby režisér jako první čelí faktu, že 1) musí nabídnout podívanou, která bude dostatečná i v porovnání s Avengers, 2) nemůže předvést akci, jež by Avengers překonávala, což by to bylo dramaturgicky nerozumné, a 3) musí zachovat atmosféru Iron Mana, stojícího ze všech superhrdinů týmu nejvíc na vlastním charismatu.
A co udělal Shane Black? To nejlepší, co může udělat umělec, když neví, jak dílo pojmout - natočil Iron Mana tak, aby tyto problémy přímo zmiňoval a udělal z nich součást děje. Tony Stark se tak zmítá ve vzpomínkách na nedávné newyorské události a tápe, nakolik bude nadále schopen čelit hrozbám bez pomoci kolegů s nadpřirozenými schopnosti. Ztratil dosavadní představy o svém světě a pochybuje, že v něm ještě může přežít.
Stejně tak se Black sebereflektivně věnuje onomu "charismatu". Tony ho uchovává a používá stůj co stůj i v nejkrajnějších situacích, protože si uvědomuje, že bez něj není nic, skoro to vypadá jako posedlost (explicitně je předvedeno, že se obejde spíš bez obleku než charismatu). Oproti tomu záporák chápe, že charisma postrádá, proto si musí pomoct oklikou.

Filmaři měli za úkol překonat tolik nastražených pastí, až jim zbývaly jen dvě možnosti. Buď se pokusit opatrně proklouznout, nebo zavřít oči, rozeběhnout se a doufat v kladný výsledek. Black dělá v rámci možností to druhé, čímž si u mě vysloužili docela respekt, protože díky tomu jeho svěřenec nabývá značně spontánnější atmosféry.
Iron Man je plný nadhledu, humoru a čisté mainstreamové zábavy, která okázale ignoruje jakákoliv pravidla fyziky i logiky. Způsob, jakým si scénář neláme hlavu s tím, co smysl dává, a co ne, považuji za velmi hravý a vtipný. Asi se najdou lidé, kteří začnou vytýkat přešlapy v chování postav nebo zobrazované akci, já bych se ale touhle cestou raději nevydával.
Zároveň platí, že děj značně potemněl na místech, kde nebylo zbytí. V reakci na to se většinou setkáme jen s povrchním konstatování "Marvel kopíruje Nolana". To se mi zdá trochu nedomyšlené - Temný rytíř spatřil světlo světa už v roce 2008 a Marvelu to nijak nezabránilo v dalším pražení popcornu. Představa, že zrovna Iron Man 3 z donucení přejímá Nolanovo pojetí komiksu, tedy platí jen velmi částečně. Třetí Iron Man pojednává především o tom, jak těžké je natočit třetího Iron Mana - potemnění a váhání v něm nepadají z nebe, ale mají svůj dobrý smysl.

Sluší se opět pochválit, že se studio nebojí své blockbustery svěřovat filmařům nezkušeným, nebo doposud zaměřeným na úplně jiné odvětví kinematografie. Co si budeme nalhávat - filmy od Marvelu jsou dnes prototyp mainstreamu, povrchnější zakázkovou zábavu si nelze představit. Přesto se produkce snaží každému hrdinovi dodat nějaké specifikum, každý z těch schematických blockbusterů pojmout přece jenom maličko jinak a tuto jinakost rozvíjet.
Devizou Iron Mana byly vždy dialogy. Plynulo to především z faktu, že Jon Favreau je mizerný režisér a pořádnou akci by nezvládl. Přesto jeho spoléhání se na Roberta Downeyho Jr. zafungovalo, charismatický herec utáhl celou tu stamilionovou tíhu čistě na vlastních bedrech.
Black je režijně značně výš, přesto pochopil, co si lidé na sérii zamilovali, proto většina zábavy spočívá opět ve slovních přestřelkách mezi Downeym a kýmkoliv dalším. Působí to vtipně, svižně a překvapivě svěže. Opět dost sebereflektivně - Black se poprvé nesnaží udělat z kovového obleku Tonyho součást, naopak ho pojímá jen jako nástroj. Tony je Iron Man, nedefinuje ho oblek, ale jeho intelekt a osobitost.

Zatím jsem docela hodně chválil, tak abych si nezkazil pověst, musím nadhodit i pár docela zásadních neduhů. Black měl příležitost posunout Iron Mana na nějakou novou úroveň, místo toho všechny jeho chvályhodné činy vedly spíš k upevnění současného statutu quo. V tuto chvíli si možná říkáme "proč ne", dlouhodobě mi ale přijde neudržitelné ždímat velmi omezený soubor trademarků. Jednička ani dvojka Iron Mana svůj potenciál nevyužily, takže prostor pro milé překvapení ještě zbýval, jen těžko se dá ale přehlížet celková omezenost marveláckého přístupu k filmům. Studio totiž vzhledem ke své taktice musí bránit jednotlivým hrdinům v plnohodnotném rozvoji, dovoluje jim pouze vyprofilovat si jednu, dvě vlastnosti a zbylé možnosti musejí přenechat některému z kolegů.
Jednoho dne, nebude to letos ani příští rok, se tato záměrná nekomplexnost přejí a divákům se omrzí věnovat Marvelu tolik pozornosti. Pak si na mě vzpomeňte.
V tuto chvíli si ale nekažme náladu a užijme si to, Iron Man se totiž v rámci možností povedl. Hodnocení zaokrouhluji dolů jen na znamení jisté únavy stereotypem, který bohužel snímky Marvelu začíná prostupovat a který všechny ty kladné věci spíš prostupují, než že by do něj zasahovaly.